Velká žranice

V životě většiny intelektuálů nastane chvíle, kdy začnou rozjímat o stavu světa, a to je velmi riziková záležitost. V drtivé většině případů totiž dochází k závěru, že svět kolem je zkažený, plný nespravedlnosti, strádání a vykořisťování, a pokud se s ním něco rázně neudělá, neodvratně spěje k bolestnému zániku. Pokud má svět štěstí, zůstane u proklamací a varování, vznikne kupříkladu eko-aktivistická esej nebo filmová agitka nemilosrdně tepající zlořády světa. Většina intelektuálů naštěstí patří mezi plané teoretiky, ale tu a tam má svět smůlu a intelektuál přejde od slov k činům. Marco Ferreri naštěstí není Lenin a zůstává u velmi povrchní kritiky konzumu. Jsou témata, která je populární tepat v mladém věku, některá se lépe kritizují ve věku kmetském (např. sexuální nevázanost). Na odporu proti konzumní společnosti se ale vzácně shodnou všichni - mladí, staří, malí i velcí. Vždycky mě dojímá, jak mnou intelektuál opovrhuje za mé auto, byt a čtyři jídla denně a dává mi za příklad nomáda kdesi v Sahelu, který jí s bídou jednou denně a je prý šťastnější než já. Tak nevím, jestli by ten nomád s chutí nekonzumoval, až by brečel, kdyby měl co. Je s podivem, že kdykoliv měla chudá společnost možnost ekonomického vzestupu, s radostí se vzdávala štěstí a místo toho si pořizovala ledničky, auta nebo motorky a s nadšením napodobovala životní styl té nešťastné západní civilizace. Těm vznešeným kritikům konzumu ledascos uniká - konzumní společnost je z povahy věci méně radikální, bojechtivá i nemocná. Ostatně komunismus nezničily zbraně a intriky západních imperialistů, ale dlouhodobá konzumace nekonzumovatelných výrobků, když za plotem sousedi konzumovali o sto šest. Marco Ferreri se pokusil natočit satiru na konzumní společnost prostřednictvím čtyř přátel, kteří se rozhodnou ujít k smrti. Co je k tomu motivuje, mi režisér nesdělil, asi už nezvládali to zhnusení nad tím, jak si ten svět kolem tak hnusně konzumuje. Režisér oslovil čtyři velké herecké osobnosti své éry. Filmové hvězdy sice málokdy žijí příkladně skromným a ekologicky nezávadným životním stylem, zlé jazyky dokonce tvrdí, že mnohem víc se jich na natáčení dopravuje letecky než na kole či pěšky, příležitost zahrát si v protikonzumním a protiburžoazním filmu ale obvykle neodolají a do svých rolí vkládají maximum energie a přesvědčivosti. Ve své době vyvolala Velká žranice vzrušené - jak jinak než vysoce intelektuální - debaty a byla považována za krajně kontroverzní film, který přiváděl k zuřivosti někdejší moralisty a prudérní svatoušky. S odstupem času považuju Ferreriho snímek za poněkud povrchní a pozérský. Nesděluje mi vlastně víc než proslulá stolovací scéna z Monty Pythonova Smyslu života. Pythonům ovšem k dosažení téhož závěru - tedy že přejídání škodí zdraví - stačily necelé dvě minuty a zábava to, ať se na mě Ferreri nezlobí, byla o poznání větší. Celkový dojem: 45 %. (26.09.2014)

Velmi zajímavý film, který nevšedním a neotřelým způsobem kritizuje stav společnosti a jeho konzumního způsobu života. A krásné herecké výkony filmových velikánů. Čtyři přátelé: restauratér, kuchař a cukrář Ugo (výborný Ugo Tognazzi), televizní pracovník Michel (nevšední Michel Piccoli), pilot Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) a soudce Philippe (vznešený Philippe Noiret) jsou úspěšní muži. A právě tito muži, kteří jsou zřejmě unaveni stereotypním pokryteckým životem, který je zaměřen na vydělávání peněz a užívání si spotřebních hodnot, se rozhodnou odejít ze světa demonstrativním způsobem. Přežráním se vynikajících lahůdek, které vznikají zejména pod dohledem skvělého kuchaře Uga. Je přiřazen ženský prvek v postavě učitelky Andrey (velmi vnadná Andréa Ferréol), která ze začátku působí upejpavě, ale postupně jako jediná nemá problém z jejich hrou, jejichž důsledek si zprvu není schopna ani uvědomit. Má neuvěřitelný apetit chuťový i sexuální. A i když si čtyři protagonisté uvědomují jistou teatrálnost jejich činu, tak se navzájem povzbuzují ve vytrvání. První skoná Marcello, který se zalekne smrti, ale ani pokus o útěk už mu nepomůže. Pak už má vše rychlý spád: Michel, Ugo, který nechce zůstat poslední a nakonec Philippe, majitel velkolepého domu v Paříži, kde se všichni sešli. Do určité míry mi film připomíná metaforu na dekadenci a rozmařilost lepší vrstvy, do určité míry je to protest proti způsobu života lidí v moderní společnosti a jejich neodvratný konec. Zřejmě jsme museli dospět do fáze, ze které nevidíme cestu ke své záchraně, snad jen cestu ke svému rychlejšímu vysvobození přes svoji zkázu. Ale jsme schopni nějaké změny, nebo jsme jen schopni vymýšlet lepší a rafinovanější způsoby takového spotřebního života, kde úspěch se hodnotí podle stavu financí a vlekolepé kariéry. Však i Philippe říká, že neprosazuje spravedlnost, ale jen vymáhá dodržování zákonů. A to je obrovský rozdíl. Velice podivuhodný film, kde se to hemží vybranými delikatesami, jako protest, jako výkřik, kteří většina neslyší a ani nechce slyšet. (21.02.2010)

Ako odštartovať filmový rok 2020, to bola náročná otázka, na ktorú odpoveď mi nakoniec dal film, ktorý vystihuje vianočné sviatky pomerne dobre. Štvorica priateľov, unavená životom sa rozhodne oddávať sa pôžitkom života viac ako je zdravé a doslova sa prežerú k smrti. K tomu treba prirátať aj množstvo alkoholu či neviazaného sexu a človek tak dokáže pochopiť, že v čase svojho vzniku vyvolal film pobúrenie i kontroverziu zároveň. S odstupom času však divák zistí, že na dnešné pomery filmu predsa len okrem hlavnej myšlienky chýba trochu lepší dej či herecké výkony a spoločenská satira potrebuje predsa len o niečo viac, aby zarezonovala v mysliach ľudí ešte o niečo výraznejšie. Nie je to zlé, nie je to vynikajúce, ale niektoré scény boli aj úsmevné a tak možno film označiť za lepší priemer. (01.01.2020)

Ve stínu velké žranice byly Lukulské hody pouhou nádražní kantýnou osmé cenové skupiny těsně před zavíračkou. Co zprvu začínalo v podstatě jako komedie, změnilo se po něuvěřitelně bizarních eskapádách a zvrhlostech, v tragicky neodvratnou smrt užrání se k smrti. Od druhé poloviny filmu už jde v podstatě jen o hořkost a programovou sebedestrukci, až mi z toho přestalo být dobře. Co však je třeba ocenit, je koncentrace takových hereckých veličin jako Noiret, Tognazzi, Mastroiani a Piccoli a jejich přesvědčivé herecké výkony. (17.10.2010)

A ztělesněná nechutnost a hnus se jali kritizovati společnosti lidské obžérstvím a smilstvem prosáklé, nemorální a bezbožné. Skupinka přátel se pro něco rozhodla a vesele to dotáhla až do zdárného konce. Žádné zvraty, překvapení, hluboké myšlenky ani nečekaná odhalení se nekonala. To je ovšem, dle mého názoru, největším kladem filmu, neboť uvažování nad tím, co vůbec postavy k takovémuto činu donutilo, vydrží na celkem solidní dobu. (01.09.2010)