Velká žranice

Bizarní hnus, který však tu morbidní část mé osobnosti dokázal neomylně připoutat v očekávání, v jakém pořadí budou pánové zmírat. Jen nevím, jestli se na tyto Ferreriho pašije budu schopná ještě někdy podívat. (Opětovně viděno během Challenge Tour Speciál 2015: Filmový lov. Asi ambronovi neodpustím, že jsem kvůli němu znovu viděla záchodovou scénu.) (11.01.2015)

Paradoxně jsem zůstal nenasycen. Jako divák jsem hladověl a marně čekal na svůj dezert. Přitom vše, co běhá, létá nebo je oploutveno, leží zpracované na talíři a čeká na svého gurmána. Téma bylo velmi lákavé. K tomu ještě polonahá, přírodně všude vnadná děva, provozující lásku ve stylu hippies. Co víc si přát? Tu třešničku, kterou ani přítomní bohémové nekonzumovali. Pointu. Hlubší důvody jejich jednání, vůči čemu? Komu? Mám jenom hlad. I když tématicky, herecky i režijně výborné, není tento snímek jedním z těch, které bych někdy zařadil znovu do programu. Chvílemi skutečně až nudné. (06.09.2015)

Bezprostředně po jsme se doma shodli, že je to sice hořce zábavný, ale přece jen zbytečně prvoplánový fyzický útok na diváka, že jako alegorie na sebezničující konzum zpovykané moderní společnosti to nemá žádnou zvláštní hloubku a že v té době se holt zkoušelo, do jakých extrémů se dá zajít, ale co my s tím dneska. Jenže v dalších dnech se nám to oběma nezávisle rozleželo a najednou jsme mluvili o tom, s jakou zvláštní směsicí ironie a smutku to vystihuje typického ducha chlapské pospolitosti nebo oddanost, s kterou si se svými tak či onak blízkými bytostmi navzájem pomáháme, byť by to bylo do hrobu, o tom, odkud v sobě Mastroianni vydoloval ten černočerný vnitřní vztek, který jeho postava vyzařuje (tipoval bych na zvlášť ošklivou krizi středního věku), o Andrée jako přelaskavém andělu smrti, o záběrech zpustlé zahrady, a o tom, že na rozdíl od příbuzné Pasoliniho Saló tenhle film nechová k lidstvu smrtelnou zášť, ale spíš se nad ním jen zpola znechuceně, zpola s lítostí ošklíbá… Zkrátka spektrum pocitů a myšlenek bylo po tom prvotním odmávnutí nečekaně široké, tohle by s námi čistě provokativní a jinak zapomenutelný biják neudělal. (31.01.2019)

Velmi zajímavý film, který nevšedním a neotřelým způsobem kritizuje stav společnosti a jeho konzumního způsobu života. A krásné herecké výkony filmových velikánů. Čtyři přátelé: restauratér, kuchař a cukrář Ugo (výborný Ugo Tognazzi), televizní pracovník Michel (nevšední Michel Piccoli), pilot Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) a soudce Philippe (vznešený Philippe Noiret) jsou úspěšní muži. A právě tito muži, kteří jsou zřejmě unaveni stereotypním pokryteckým životem, který je zaměřen na vydělávání peněz a užívání si spotřebních hodnot, se rozhodnou odejít ze světa demonstrativním způsobem. Přežráním se vynikajících lahůdek, které vznikají zejména pod dohledem skvělého kuchaře Uga. Je přiřazen ženský prvek v postavě učitelky Andrey (velmi vnadná Andréa Ferréol), která ze začátku působí upejpavě, ale postupně jako jediná nemá problém z jejich hrou, jejichž důsledek si zprvu není schopna ani uvědomit. Má neuvěřitelný apetit chuťový i sexuální. A i když si čtyři protagonisté uvědomují jistou teatrálnost jejich činu, tak se navzájem povzbuzují ve vytrvání. První skoná Marcello, který se zalekne smrti, ale ani pokus o útěk už mu nepomůže. Pak už má vše rychlý spád: Michel, Ugo, který nechce zůstat poslední a nakonec Philippe, majitel velkolepého domu v Paříži, kde se všichni sešli. Do určité míry mi film připomíná metaforu na dekadenci a rozmařilost lepší vrstvy, do určité míry je to protest proti způsobu života lidí v moderní společnosti a jejich neodvratný konec. Zřejmě jsme museli dospět do fáze, ze které nevidíme cestu ke své záchraně, snad jen cestu ke svému rychlejšímu vysvobození přes svoji zkázu. Ale jsme schopni nějaké změny, nebo jsme jen schopni vymýšlet lepší a rafinovanější způsoby takového spotřebního života, kde úspěch se hodnotí podle stavu financí a vlekolepé kariéry. Však i Philippe říká, že neprosazuje spravedlnost, ale jen vymáhá dodržování zákonů. A to je obrovský rozdíl. Velice podivuhodný film, kde se to hemží vybranými delikatesami, jako protest, jako výkřik, kteří většina neslyší a ani nechce slyšet. (21.02.2010)

Slávny film Marca Ferreriho o brutálnom obžerstve,ktorý je smrteľným hriechom,jedným zo siedmych,kde ja som absolútne nechápal ich chovanie v prejedaní sa,t.j extrémne žranie,kde títo ľudia smerujú k sebazničeniu v takých nepríjemných scénach,že počujem ich dlho trvácne prdy a následné púšťanie exkrementov do gatí v spoločnosti štyroch rozdielnych ľuďoch rozdielneho povolania,kde dominuje najmä kuchár a majiteľ reštaurácie Ugo,do tejto spoločnosti sa pridávajú ešte Marcello pilot lietadla,Philippe sudca a Michel televízny pracovník,Marcello trpí jednou poruchou,a to sa nazýva satyriáza,t.j extrémne posadnutie sexom,tak privedie 3 kurvičky,ku ktorým sa pridá ešte plnoštíhla učiteľka Andrea.Tak buď súložia,neskôr pôjdu všetci štyria do jednej diery,do Andrey,ktorá je totálne mimo,alebo klasicky žerú všetko,ako by boli roky v koncentráku,vytrávia to,stále idú v presvedčení maximálneho brutálneho nekompromisného víkendového plnenia žalúdkov až do bezvedomia.Film je len pre silné žalúdky,ja som si počas sledovania pochutnával na tabličkách čokolády,oni mali oveľa lepšie papaničky,ktoré do seba pchali ako zmyslov zbavení.Konzumná spoločnosť kupuje toľko potravín,že to vyhodia a iní,chudobní,nemajú ani čo do úst.Silná káva! (01.12.2014)