Terasa

Nelevný film pro hloubavé diváky prostředkuje celou řadu velmi nepopulárních fakt a souvislostí. Ač pojato v sedmdesátých a realizováno na počátku osmdesátých let, přesně a výstižně postihuje poostupné vyhasínání ideového základu první poloviny dvacátého století. Příběh pěti padesátníků z terasy-fóra je příběhem celé moderní levice. A tak trochu i tragédií moderní bezhodnotové společnosti. Nostalgie, která prostupuje celým filmem, tvoří obsah i formu i námi zažívaného a pociťovaného fin de siecle. Tento pocit doposud nevyvanul. Pět příběhů je současně souhrnem pěti dokonalých hereckých kreací dnes odcházející velké herecké generace. Terasa je nejen fórem. Je i místem poměrně dobrých výhledů. A výhled je základem každého života, který chce a může být žit a prožíván plně a šťastně. To propůjčuje chmurné bilanci, která je v základu filmu, přece jen variantnější - záměrně neříkám optimističtější nebo radostnější - ráz než ono v počátku komentáře konstatované prvoplánové vyvanutí někdejších snů a ideálů. (17.09.2007)

V dvou a půl hodinu dlouhém, nekonečným nájezdem a odjezdem kamery rámovaném a netradičně povídkově strukturovaném filmu řeší pětice (více či méně levicových) intelektuálů rozličné problémy, z nichž ten hlavní všichni sdílejí - stárnutí. Terasa je spíše komedie než drama, ale dojde v ní i k ořezání prstu ořezávátkem na tužky, uřezávání penisu žiletkou a smrti hladem. No kdo by to nechtěl vidět! (15.05.2007)

Skvěle obsazený i natočený film, který může svou formou vzdáleně připomenout Scolův o 3 roky mladší snímek Tančírna. Z herců mě osobně nejvíce zaujal herecký výkon Marcella Mastroianniho, který si zahrál ve spoustě jiných Scolových filmů, jako např. Zvláštní den nebo Drama žárlivosti, abych uvedl alespoň ty z nejlepších. Terasa se mi velmi líbila - je to skutečně velmi chytrý a scenáristicky promyšlený snímek, s brilantními dialogy, originálním humorem a jasnou uměleckou výpovědí. Žel, u nás je dle minimálního počtu zdejších hodnocení prakticky neznámý, a většina současných diváků by ho stejně asi prozívala jako 2,5 hodinovou užvaněnou italskou nudu, kde "se nic neděje" a kde většina narážek už dnes nikomu nic neřekne. Jeho zhlédnutí tak má v sobě o to víc bezděčného elitářství - tohle je film, který když si pustíte, tak se můžete spolehnout, že ho nikdo další nikdy neviděl a neuvidí, a vše podstatné už zde k němu stejně bylo řečeno v předchozích komentářích. Za mě tak jen pomyslný palec tam nahoru směrem k Ettore Scolovi - v mých očích to byl rozený velikán, který nám tady nechal spoustu krásných filmů. (12.07.2017)

Skupina 50 -nikov rozobera svoje vztahy, zeny, milenecke avantury ... postupne sa pridala talent, vitalita, umenie , politika. ja som vsetkymi desiatimi za, najma sa t odobre uziva vtedy, ked spolu hovoria PlynovyMuz /Il Sorpasso 1962/, Trintignant /Muz a Zena 1966, Il Sorpasso/, Mastroianni /La Notte, Velká Zranice/, Milena Vukotic /zena Huga Fantozziho/ a Ugo Tognazzi /Klec Blaznu 1978/ : 89 % (03.10.2020)

Dala jsem to celé bez pauzy a po zkouknutí jsem to ihned vypustila ze svého kino-repertoáru, a to nabobro. Začalo mě to bavit a zajímat ca. až po hodině a půl s nástupem vždy skvělého Tognazziho, ale zázraky se nekonaly ani  v té poslední hodině. Intelektuální drámo-komedie pro "intelektuální" obecenstvo. Nakonec stejně všechny ty bláboly, lži a klišé končí jako muzikál - tralala a jedeme dál, dokud to jde, neb nám nic jiného nezbývá, zvláště v prohnilém kapitalismu! (29.04.2024)