Je tady někdo?

Parkinson s parkinsonem ve filmu, který cynickým úvodem vzbuzuje nepatrnou naději, že by se snad i mohl urodit slabší odvar z Harolda a Maude. Ovšem tento pocit vyšumí až příliš rychle a celé se to propadne do standardní stokrát ročně viděné sbližovací klasiky co posmutněle pohladí na duši. (02.10.2009)

Scénář k tomuto filmu je mistrovský tím, že jen pár náznaky vám dokáže přesně sdělit, co se odehraje do půl hodiny a své ústřední sdělení vyplivne už zamyšlení se nad složením ústřední dvojice - starý nad hrobem a mladý, trochu zlobivý, od vrstevníků odtržený. Nejdříve se nemají rádi, pak se mají rádi, ale úplně si nerozumí, pak si začínají rozumět a skoro to vypadá, že se kvůli tomu nebudou mít rádi, ale nakonec si rozumí a mají se rádi. Jelikož však máme k dispozici hodinu a půl, můžeme přihodit nějaké zatraktivňující prvky, které samozřejmě budou jaksi taksi souviset se sdělovaným a dějem (např. pátrání po paranormálnu jako "metafora" nesmíření se s definitivností smrti - touto větou jsem o ní ale bohužel vše podstatné řekl a ten film se v tom nimrá půl hodiny). Ne snad, že by se film vůbec nedotkl nějaké té pravdy o stáří, ale IMHO tak učinil povrchně, jak přes kopírák odjinud, nevhodnou formou sladkobolného melodramatu. Rakvička není malá rakev, pánové, jen se podobá tvarem. Slabé **. (25.04.2010)

Příběhově možná ne tak prázdné, jak by se podle mého hodnocení mohlo zdát, ale samotné pojetí mi přišlo zvláštní a až moc televizní. Prostě ne podle mého gusta. Michael Caine zahrál výborně, mám ho rád, ale zato Bill Milner se mi vůbec nelíbil. Vyloženě mě tam s prominutím štval, protože ztvárnil naprosto nesympatické děcko. Taky jsem podle obsahu čekal trošku duchařiny a záhadnosti, což jsem vůbec nedostal. Silná myšlenka na film ano, ale zpracování vcelku slabé. (21.10.2012)

Nebudu nijak zastírat, že pokud jde o Michaela Caina, je pro mě i ten sebehloupější film, v němž se objeví, díky jeho přítomnosti vždycky alespoň trochu snesitelný. Je tady někdo? jsem si proto pouštěl s tím, že (ovlivněn zdejším vlažným hodnocením) nejspíš nepůjde o nic převratného, ale bude to zkrátka další dílek do skládačky filmografie mého nejoblíbenějšího herce. A víte vy co? Nic převratného to vážně není, ale dívalo se mi na to moc příjemně. Film je stejnou měrou milý jako smutný nebo vtipný, Caine (který zase dokáže naprosto cokoliv zahrát jediným pohledem, ale psát o tom by bylo nošení dříví do lesa) našel v malém klučinovi docela schopného hereckého parťáka, prostředí domu plného stařečků, kolem nichž brousí zubatá, bylo zajímavě depresivní a v několika momentech mi připomnělo sirotčinec z Pravidel moštárny naruby. Film je akorát dlouhý, scénář je černým humorem šmrcnutý tak, aby nikoho neurazil, a z diváka zbytečně neždímá emoce, ale dokáže tak nějak lidsky zahřát. Tři a půl hvězdy zaokrouhluji nahoru, ale kdyby hrál hlavní roli kterýkoliv jiný herec, neudělal bych to. (16.02.2012)

Tento komentář píši s vědomím člověka, kterému bude zanedlouho čtyřicet a který intenzivně cítí, že stárne, což je zásadní kritérium pro percepci tohoto filmu. V předlouhé tradici britské sociální tragikomedie je snímek Johna Crowleyho téměř typickým představitelem, plným primárně neatraktivních lidí, životních outsiderů a loserů, v tomto případě sociálně vyčleněného chlapce z rozpadající se a i obecně trochu zvláštní rodiny a penzionovaného iluzionisty, kterému jeho vinou ztroskotalo manželství a jemuž tak rozpadnutí vztahu přineslo nikdy nekončící řadu sebevýčitek. Je skutečně v příkrém rozporu s hollywoodskou kinematografií, jak jsou britské sociální komedie/dramata zalidněna reálně vypadajícími lidmi, v Is Anybody There? není prakticky ani jedna atraktivní osoba (vyjma snad hlavního dětského hrdiny, kde jde ovšem o univerzální atraktivnost dítěte-lidského mláděte, jelikož malý Edward je coby člověk dosti freak...). Reálné je i vyobrazení 80. let minulého století, které tu nejsou primárně zobrazeny jako sociálně a existenčně hodně obtížná doba, jak bývá v britské filmové sebereflexi zvykem, ale sociálno tu má svůj kritický rozměr v mezigeneračním odcizení a separování se. Vytěsnění problematiky lidí postproduktivního věku je také styčným pojítkem se situací u nás a všespojujícím univerzálním prvkem. Typický je dosti černý (funerální) britský humor a snaha po extatickém smiřujícím finále, které dle mého názoru nezavání kalkulem a má očistnou funkci. Jeden psychologický poznatek říká, že mladí lidé ignorují ve svém okolí starší lidi, kterým je nad čtyřicet. Přesně ti budou mít problém akceptovat i poetiku tohoto filmu. Pokud tedy ještě netušíte, co je to stárnout, nesuďte, prosím, ani tenhle film... (15.10.2009)