La dolce vita
La Dolce Vita
The Sweet Life
Sladký život
La Dolce Vita
La Dolce Vita
La Dolce Vita
Režie:
Federico FelliniKamera:
Otello MartelliHudba:
Nino RotaHrají:
Marcello Mastroianni, Anita Ekberg, Anouk Aimée, Yvonne Furneaux, Magali Noël, Alain Cuny, Riccardo Garrone, Evelyn Stewart, Lex Barker, Annibale Ninchi (více)Obsahy(1)
Lesk a bída římské smetánky očima oscarového režiséra Federica Felliniho... V 50. letech natočil Federico Fellini dva vynikající filmy se svou ženou, herečkou Giuliettou Masinovou: Silnici (1954) a Cabiriiny noci (1957). Prvky neorealismu z Darmošlapů vystřídal niternější přístup, důraz na psychologii postav a ucelený příběh. Více společného má s Darmošlapy následující Sladký život (1960): film, který spolu s Rosselliniho Generálem della Rovere opět získal pro italskou kinematografii zájem a uznání ve světě. Dějištěm je tentokrát současný Řím, hlavní postavou novinář Marcello (M. Mastroianni). Přestože pořád trochu myslí na dráhu seriózního spisovatele, vymetá večírky a píše v podstatě bulvár. V první části filmu mu jeho spisovatelské ambice ještě můžeme uvěřit, i jeho pohrdavý odstup od povrchního sladkého života římské smetánky, o které píše. Stejně tak ještě stopy upřímného citu ve vztahu k otci či snoubence Emě, kterou nicméně vytrvale podvádí. Marcello je však v podstatě slaboch, během filmu podléhá, což se odráží i na vnějškové proměně tváře, chování. Rezignuje na ambice, stává se součástí onoho marného světa… Felliniho freska zobrazuje jak život bohatých a podivné hodnoty jejich světa, tak situaci obyvatel Říma z opačného konce sociální hierarchie. Ukazuje už v té době bezohledný hon novinářů za senzacemi (jméno jednoho z fotografů – Paparazzo – se stalo synonymem pro bulvární fotografy), stejně jako náboženský fanatismus a pověrčivost. Skandálnost některých scén a témat, která v době uvedení pobuřovala (a řada scén neprošla cenzurou), už nikoho nepohorší. O to více zaujme Sladký život i dnes právě obrazem povrchnosti, honby za senzacemi a pochybnými hodnotami, stejně jako morálním tápáním hlavní postavy. Vedle Marcella Mastroianniho zazářily ve filmu i mezinárodní hvězdy Anita Ekbergová jako filmová diva Sylvie (usínající jen ve dvou kapkách parfému), Anouk Aiméeová (bohatá neuspokojená Magdalena), a také Lex Barker (snoubenec Sylvie). Sladký život je pro mnohé vrcholným Felliniho dílem, spojujícím autobiografické momenty i velkou společenskou alegorii. Byl oceněn Zlatou palmou v Cannes 1960, cenou Kruhu newyorských filmových kritiků, a ze čtyř nominací na Oscara získal jednoho (pro Piera Gherardiho za Nejlepší černobílé kostýmy). (Česká televize)
(více)Recenze (285)
Film byl povedený, ale dost dlouhý. Vystřihl bych půlhodinku s Anitou Ekberg, která ve filmu byla stejně jen kvůli tomu, aby ji mohli dát na plakáty. Ta část mi vadila a nezapadala mi tam. Druhá polovina filmu to zachránila a tak dávám 4* ()
Těžko hledat slova, když už snad vše bylo napsáno. Moje první zkušenost s Fellinim a jeho nejslavnější film mě naprosto uhranul. Závěrečné setkání hlavního "hrdiny" a mladé dívky na pláži řadím k nejkrásnějším a zároveň k nejpohnutějším filmovým pasážím. La Dolce Vita je čiré filmové opojení! ()
Sžíravý pohled na římskou smetánku. Hlavní postavou je reportér Marcello, přezdívaný Paparazzo (v it. znamená vrabec, slovo paparazzi se začlo používat právě díky tomuto filmu) Víme, že žil lepším životem, psal o umění, ale zradil a vrhl se do víru bulvární žurnalistiky. Pohybuje v rozličném prostředí. Ať už je to bezejmenná vesnice, kde se měla údajně zjevit dětem Panna Maria, nebo intelektuálské sedánky u rodiny Steinerových. Nejvíce však (už vzhledem ke svému nynějšímu povolání) vyhledává prostředí smetánky,je jedno jde-li o zbohatlíky, nebo o šlechtice. tam se snaží najít svého druhu únik ze svého života, tím, že svádí jednu ženu za druhou. Večírky v této "lepší společnosti" jsou představeny velice dokumentárním způsobem. Film byl v době svého vydání šokující, někteří lidé až tady viděli, jak se znuděná smetánka "baví". (Zvali si Felliniho zbohatlíci na plesy i potom, co natočil tento filml?). Proti filmu vystoupila církev - kvůli "zázraku" a pravděpodobně i kvůli Steinerovi - na tom Fellini ukazuje, že není úniku... Aristokracie nebyla také zrovna mezi potěšenými. Scéna, kdy šlechtici odcházejí během oslavy do nepoužívaného chátrajícího paláce lovit duchy je dokonalá! Jedna slečna modré krve se totiž ptá,co je to venku za světýlka. A je zděšená, když jí odpoví, že to pracují lidé na poli! * Po shlédnutí tohoto filmu jsem změnil svůj pohled na sousloví "sladký život", které teď pro mne má kritické konotace. Po rozkousnutí téhle "sladkosti" se člověku od vší hořkosti zkřiví ústa. Okoření ji totiž ještě lež, nízkost a povrchnost. Herecké výkony jsou dokonalé, hudba Nina Roty skvěle pasuje. Kritika ostrá jako břitva... Bravo Maestro! natočil jste jeden z nejlepších filmů vůbec!,. ()
Jak řekl Pasolini: "velký výtvor evropské dekadentní tvorby". Já vnímám jako slepou větev, kterou se ani neodvažuji nazývat uměním, neboť já umění vnímám jako něco co odkazuje k věcem vyšším. K čemu je výborné herectví Mastroianniho a bezchybná režie Felliniho, když výsledkem je zhnusení případně pýcha? Kdepak se to zvrtlo? Nebo už od první minuty to bylo zkaženě? ()
Už od prvních velkoryse pojatých záběrů při převozu sochy je jasné, že se chystá něco velkého. Formálně je film doladěný do nejmenších detailů. Prokomponovanost scén, pohyby kamery, nasvícení, spousta drobných detailů, to všechno ale neslouží (jen) egu autora, ale především oku diváka a sdělení. To je mnohovrstevnaté a propracované stejně jako forma. Odkrývá prázdnotu života zobrazením zoufalé honby za jakýmsi ideálem krásy, za nehmotným kouzlem, chimérou dokonalosti nebo spásy. Tu honbu tady konkretizuje hrdinovo novinářské povolání a smečka jeho kolegů v čele s Paparazzim, jejichž hyenismus vrcholí při čekání na nic netušící manželku právě zemřelého Marcellova přítele. Celé to pachtění je ale beznadějně marné, protože je povrchní a odtržené od přirozenosti, jednoduchosti. Tohle odcizení symbolizuje postava Marcellova otce a ještě víc ta dívka z venkova mávající v závěru ze svého břehu prostoty na tu dezorientovanou večírkovou společnost. Mastroianni hraje svojí rozpolcenou postavu fantasticky, obklopený množstvím atraktivních ženských postav, z nichž každá má své osobité kouzlo. Nestárnoucí skvost. ()
Moje první dostaveníčko s Fellinim a na delší dobu asi poslední. Úpadek "těch nahoře" je tu sice zachycen výborným způsobem, ale když se na ty nudné večírky, plné >ničeho< musíte dívat bezmála tři hodiny... ()
Suverénně nejlepší Felliniho film,který dokáže být bolestně pravdivý ve vztahu ke společnosti,okouzlujícně hravý po filmařské stránce a charismaticky uměřený co se hereckých výkonů týče.Jsem odkojený mainstreamovou tvorbou,takže mi většinou tyto hloubavější artové výpovědi míjejí,ovšem Sladký život mi připomněl,co znamená síla evropské kinematografie v jejích nejsilnějších momentech. ()
Skvělým způsobem zachycený postupný úpadek jednoho římského novináře. Zatímco nejprve je pouze pozorovatelem událostí a novinářem a touží po tom stát se spisovatelem, neustálým pobytem ve zkažené společnosti nechá se zaživa rozežrat nikdy nekončícími večírky a nudou. Nakonec se z něj stává bulvární pisálek, který je je přímo středem celého toho zvráceného dění, což Fellini skvělým zbůsobem ukázal pomocí té krásné bezejmenné dívky, která "má tvář jako anděl". I kdyby vám během celého filmu nebylo jasné, o co vlastně má jít, na samém závěru to díky ní pochopíte. Tečka ()
nevim co mi Fellini tim filmem chtel rict, ale rekl to hezky ()
Pripúšťam, že Felliniho filmy sú na mňa asi príliš zložité ()
Viděl jsem, ale nepamatuji se... ()
Rozhodne nechci snižovat tento film, ale tentokrát to plné hodnocení nebude. A není to tím, že bych nepochopil ideu filmu. V jednotlivostech je to film vynikající. Ale problém mi dělala právě ona roztříštěnost a některé části mi tam prostě neseděly (třeba ta na šlechtickém sídle či co to bylo). Některé jednotlivosti si budu bezpochyby pamatovat ještě velmi dlouho (úvod s helikoptérou, koupání ve fontáně či zjevení panny Marie). Celek je ale až příliš dlouhý a roztříštěný. Místy jsem se sice dosti bavil, ale občas také (hlavně v posledních částech) i nudil. Od Felliniho mě to rozhodně neodradí (8 1/2 je geniální) a přese všechno jsem rád, že jsem La Dolce vita viděl v kině. Tím bych chtěl vzdát hold všem, kteří mají na starosti chod pražského kina Aero a jen více projektů jako byla právě proběhnuvší přehlídka filmů Federica Felliniho. ()
Tak tohle ne. Děj nikam nesměřuje. Kdybych ho někomu vyprávěl, tak mi řekne: "A co jako?". Jednotlivé scénky, z kterých se příběh skládá mají společné jen to, že jsou totálně nudné, ukecané a bez pointy. Přiznám se, že jsem to nedokoukal. Tohle je snad první film, u kterého, se mi při pomyšlení že na něj budu koukat ještě hodinu, udělalo špatně. Pak jsem to ještě 20 minut vydržel, ale při vyvolávání důchů aristokracie jsem to vzdal. Neuvěřitelně snobský snímek. ()
Jako Carmina Burana na platne - cele naraz vas to vycerpa, ale kazdy fragment zvlast je fantasticky - nemluve o te hudbe. ()
La Dolce vita, je život jaký bych žil, narozen v Italii, trochu dříve v těle Marcella Mastroianniho. Obklopen hloubáním o smyslu svého života a spoustou kratochvílí, které by mi toto hledání zpříjemňovaly. Klábosením mezi intelektuály nebo běháním za strašidly v sídle vymírající a degenerující italské šlechty a pak smířen se vším klidně dožít krásné 20. století. ()
Pro mě je Fellini obdobou slavného Van Gogha. Ne každý mu rozumí, nechápe jeho pojetí pro krásno, či úmysl zachycený na plátně, ale vždy zaujme a především nabudí dojmu, že je třeba nad vším přemýšlet, než dojdeme k nějakému závěru. To vše je podtrženo takovým množstvím spontánnosti, že to občas přechází až do šílenství. Tak přesně takové mám pocity z Felliniho filmů a toto není žádnou výjimkou. Mám je rád, ale přesto bych je nedoporučil každému. Ani tento film není výjimkou. ()
Nuda v Římě. ()
K tomuhle filmu se musí dozrát, zestárnout. Ve dvaceti ho nikdo (opravdu nikdo) nemůže ještě pochopit. ()
Chápu záměr, oceňuji výkon Marcella Mastroianniho a s potěšením jsem zaznamenala Lexe Barkera v roli na míle vzdálené Old Shatterhandovi, oceňuji kameru (zvláštní: ve známé "koupací" scéně mi připadala fontána di Trevi na rozdíl o toho, jak ji mám v paměti, obludná), ale přesto jsem některé sekvence zrychlovala. Amarcord je Amarcord. Několikrát mi napadlo, co by za takový bezvýchodný "sladký život" dala většina lidí v tehdejším Československu. ()
Související novinky
Sen noci svatojánské s živým doprovodem
K 60. výročí uvedení světově proslulého a mnoha cenami ověnčeného loutkového filmu Sen noci svatojánské slavného malíře a sochaře Jiřího Trnky připravila společnost JV Classics jeho obnovenou… (více)
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)
Zvláštní film, plný symboliky, rozmazlených a hýřivých členů římské smetánky, mezi nimiž vyniká mladý vobšoust, novinář a spisovatel jménem Marcello. V prologu vidíme helikoptéru, která přepravuje sochu Krista přes starověký římský akvadukt, a druhá zpravodajská helikoptéra s Marcellem Rubinim ji sleduje. Zpravodajskou helikoptéru rozhodí opalující se ženštiny na střeše výškové budovy, které se Marcello snaží marně sbalit. Pak následují epizody, které mají denní sekvence, noční sekvence a sekvence za úsvitu. V první epizodě se Marcelo setkává s Maddalenou v exkluzivním nočním klubu. Je to bohatá dědička, unavená z Říma a Marcellovi to vyhovuje. Venku se nechají svézt starou prostitutkou k ní domů, kde si zapíchají. Za úsvitu se Marcello vrací do svého bytu, kde najde svou předávkovanou snoubenku Emmu. Pak jí cestou do nemocnice vyznává lásku a znovu to dělá na pohotovosti. Zatímco čeká na její uzdravení, tak se pokouší volat Maddaleně. Druhý den vítá Marcello na letišti švědsko-americkou herečku a totálně mrdatelnou sexbombu Sylvii. Sylvie má pak tiskovku a během ní volá Marcello domů, aby se ujistil, že si Emma vzala léky a také tvrdí, že není se Sylvií sám. Na tiskovku pak dorazí Sylviin ožralý snoubenec Robert. Marcello doporučuje Sylvii a producentovi, aby ji vzal na prohlídku baziliky Sv. Petra. Sylvia pak energicky vyšlape schody na věž a Marcello ji ochotně následuje. V noci pak Marcello tančí se Sylvií v lázních Caracalla. Je z ní totálně unesený (kdo by nebyl), Sylvie je smyslná a večírek je bujarý, zatímco Robert znuděně kreslí karikatury a čte noviny. Sylvie pak opustí po jeho poznámce večírek a Marcello ji následuje, společně projíždějí noční Řím a ukončí to broděním v Fontáně Di Trevi. Ve fontáně pomaže Sylvia Marcellovi hlavu a přichází úsvit. Marcello zaveze Sylvii zpátky do hotelu, kde čeká rozzuřený Robert, který začne rozdávat facky a rány. Během třetího epizody se Marcello setkává v kostele se Steinerem, svým intelektuálním přítelem. Steiner předvádí svou knihu sanskrtské gramatiky, následně se oba odeberou k varhanám a zahrají Bacha. Třetí den pak Marcello, fotograf Paparazzo a Emma odjíždějí na okraj Říma, kde mají dokumentovat údajné spatření Madony dvěma dětmi. Katolická církev je k tomu dost skeptická, ale na místě se shromažďuje spousta lidí. V noci událost vysílá italský rozhlas a televize, Emma se modlí k Panně Marii a dav slepě následuje dvě děti v lijáku a roztrhá malý stromek, který měl údajně skrývat Madonu. Za úsvitu však končí veškerá sranda, protože jedno dítě, které mělo být Madonou uzdraveno, bylo ušlapáno davem k smrti. V epizodě 3b následuje čtvrtá noc, kdy se Marcello a Emma účastní shromáždění ve Steinerově luxusním domě, kde se seznámí se skupinou intelektuálů. Je zde britská básnířka Iris Tree, jejíž poezii má Marcello rád, doporučuje, aby se Marcello vyhnul vězení jménem závazky. „Zůstaňte svobodní, k dispozici jako já. Nikdy se neožeňte. Nikdy si nevybírejte. I v lásce je lepší být vybrán". Emma je okouzlena Steinerovým domem a dětmi a říká Marcellovi, že by chtěla mít jednou také takový domov, ale Marcello se odvrací. Venku na terase Marcello obdivuje Steinerův život, ale ten se přiznává, že je poněkud rozpolcen mezi materiálním a jistým životem a duchovním a nejistým životem. Steiner filozofuje o potřebě lásky ve světě a obává se budoucnosti svých dětí. Následuje intermezzo v pátém dni, kdy Marcello stráví odpoledne prací na svém románu v přímořské restauraci, kde se setkává s mladou servírkou Paolou, která hraje na jukeboxu píseň "Patricia" a pobrukuje si její melodii. Marcello se ptá, zda má přítele a pak ji popisuje jako anděla na obrazech Umbrie. Přichází pátá epizoda a pátá noční sekvence. Marcello se setkává se svým otcem na návštěvě Říma na Via Veneto. S Paparazzem jdou do klubu "Cha Cha", kde Marcello představí svého otce krásné tanečnici Fanny, jedné z jeho bývalých přítelkyň. Fanny si jeho otce oblíbí a Marcello říká Paparazzovi, že svého otce jako dítě moc nevídal, protože byl neustále mimo domov. Fanny pozve Marcellova otce do svého bytu a další dvě tanečnice zvou dva mladší muže, aby šli s nimi. Fanny pak vychází ze svého bytu naštvaná, že Marcellův otec onemocněl. Za úsvitu se dozvídáme, že Marcellův otec měl mírný infarkt a chce odjet domů. Nasedá do taxíku, aby stihnul první vlak do Ceseny. V šesté epizodě v noci se Marcello, Nico a další přátelé setkávají na Via Venneto a dostanou se na hrad vlastněný aristokraty v Bassano di Sutri u Říma. Na večírku jsou všichni opilí a Marcello se náhodou opět setkává s Maddalenou. Společně prozkoumají ruiny u hradu a zavřou se do místnosti s ozvěnou. Zde Maddalena zpoza stěny žádá Marcella, aby si jí vzal, ale on se vyhýbá odpovědi, a mezitím za Maddalenou přijde jiný muž a ta o Marcela ztratí zájem. Nakonec stráví Marcello večírek s britskou umělkyní a dědičkou Jane. Za úsvitu se unavená skupinka vrací do hlavní části hradu, kde se setkají s matriarchou hradu, která jde v průvodu s davem ke mši a doprovází je kněz. V epizodě 6c je nejprve sedmá noční sekvence, ve které jsou Marcello a Emma sami na silnici ve sportovním voze. Začnou se spolu hádat, Emma vystoupí, pak nastoupí zpátky a řekne, že Marcello nikdy nenajde ženu, která by jej milovala jako ona. On ji zase řekne, že nemůže snášet její dusivou mateřskou lásku a vyhání jí z auta. Nechává ji samotnou v noci na opuštěné silnici, ale nakonec se pro ni vrátí. V sedmé sekvenci úsvitu spí Marcello a Emma v posteli a Marcello přijímá telefonát. Dozvídá se, že Steiner zabil sebe a své děti. V osmém dni čeká na policii, do domu se vrací Steinerova žena a okolo se rojí paparazzi. V sedmé epizodě v osmé noční sekvenci je starší Marcello se skupinkou návštěvníků v domě na pláží Fregene, kam se vloupali. Dům vlastní Marcellův přítel Riccardo. Je zde spousta homosexuálů a lidé si dělají z Marcella srandu, že se vykašlal na novinařinu a spisovatelskou dráhu, aby se stal reklamním agentem. Všichni se nudí a tak se Marcello ujme zábavy a začne dávat hostům otázky na tělo a má sexuální narážky. Vyzývá ženské, aby předvedly striptýz. Nadia se toho ujme a předvede striptýz do rytmu cha-cha písničky jménem Patricie. Riccardo se objeví v domě a začne návštěvníky vyhánět, zatímco opilý Marcello vybízí ostatní k orgiím. Všichni jsou opilí, je to celkem chaos a Marcello skončí v ložnici s mladou ženou, která trhá polštáře a rozhazuje po místnosti peří. No a nakonec nesmí chybět epilog. Za úsvitu skupina pokračuje na pláž, kde najdou rybu chycenou v síti, jedná se o mantu, a Marcello komentuje to, že jeho oči zírají i po smrti. Pak nastává den a na Marcella volá přes řeku na pláži mladá krásná blondýnka a pěkně se na něj usmívá, ale on nic neslyší. Zřejmě mu asi vyznávala lásku, ale on pak stejně odešel s jinou. No a to bylo vše. Bylo to dlouhé, místy nudné, plné složité symboliky. V podstatě šlo o úryvky ze života rozmazlené, příliš bohaté a zparchantělé římské smetánky, která už roupama nevěděla, co dělat s volným časem a penězi. Mezi nimi se proplétá neúspěšná nula a vobšoust Marcello, která má kolem sebe jen složité vztahy jak s přáteli, tak s ženskými. () (méně) (více)