• Amarcord_1
    *****

    99% - La Dolce Vita... Film, který toho řekne tolik, až je pro mnohé naprosto nesrozumitelný. Již začátek předznamenává, jakým směrem se Fellini hodlá ubírat. Za zvuku řvoucí helikoptéry, jež stěhuje sochu Ježíše se bulvární novinář a playboy Marcello neslyší s pohlednými slečnami na střeše, a z „konverzace“ zůstane jen mimika s gesty. Následuje Marcellova odysea s dcerou boháče, a se všemi obdivovanou švédskou herečkou. Doma na něj přitom čeká jeho snoubenka, která je do něj nešťastně zamilovaná, a trápí se. Intermezzo se zjevením Panny Marie... Pohádkový večírek u osvíceného přítele Steinera s úvahami o životním štěstí... Letmé seznámení s dětskou nevinností... Návštěva otce... Každá epizoda má myšlenku, funguje samostatně, a přitom jedna s druhou dokonale souvisí. Název Sladký život získává stále nové rozměry. Vše propojuje neuvěřitelná hudba kouzelníka Nina Roty. Při večírku na hradě divák pomalu začíná spolu s Marcellem cítit frustraci typu „Kam to všechno vede? K čemu to všechno je?“ Hádka se snoubenkou a Steinerův osud pak sice přinese náznak katarze, ta se ale nekoná, protože Marcello svému sladkému životu není schopen uniknout, a v jeho setrvačnosti nalézá své jediné zázemí, svou jistotu, své útočiště Proto Marcello stále neslyší, a i poslední „konverzace“ filmu (ironicky zrovna se symbolem dětské nezkaženosti) končí pouze mimikou a gesty. Tento film u mě roste s každým shlédnutím. Mistrně natočené poselství o sladkém životě! Neumím napsat víc, než Grazie a Maestro Fellini!(28.6.2006)

  • Marigold
    *****

    Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo!(16.3.2004)

  • Lavran
    ****

    Škoda jen, že se Anita Ekberg (ostatně i Lex Barker) na plátně příliš neohřála. Leč věčný přesah a pochopení s Mastroianniho neutěšeným a trpce zkoušeným hrdinou, který sklesle proplouvá životem v honbě za vysněnou štěstěnou - ve světě rozmařilosti a zbohatlické nudy - zůstane provždy Felliniho životním počinem. Sladký život sálá a hýří přehršlem skrytých i odkrytých motivů a symbolizmem, dokáže roztrpčit, rozesmát i rozplakat, poškádlit i nebojácně ukázat. Škoda ovšem zabijácké délky, která může leckoho odradit.(19.2.2008)

  • Faustka
    ****

    Neodolatelný Marcello Mastroianni v roli novináře mapujícího život znuděné římské smetánky, viděný očima výborného režiséra Federica Felliniho.(9.10.2008)

  • Kulmon
    *****

    Sladký život je jeden nekončíci mejdan Federica Felliniho. Ukazuje novináře, který se lepí na ženy a ony na něj. On se postupně dostává až mezi italskou smetánku, která si jen a jen zhýrale užívá. Marcello Mastroianni je v této roli velmi přesvědčivý. Člověk by mu možná záviděl to množství krásných dam, ale jedna z nich vyčnívá! Anita Ekberg je kráskou, na níž necháte oči. Její tanec ve Fontáně di Trevi je jednou z nejvíc sexy scén ve filmu vůbec. Mimo to jistě stojí za zmínku také Lex Barker, kterého je možno vidět taky v jiné roli než je jeho nejslavnější Old Shatterhand.(10.5.2009)

  • - Film dal světu pojem "paparazzi" (množné číslo). Paparazzo se jmenoval Marcellův přítel a fotograf. (džanik)

  • - O Lexu Barkerovi někdo prohlásí, že to je ten co hrál Tarzana. Lex Barker jej skutečně hrál, a to v několika filmech na přelomu 40. a 50. let. (Kulmon)

  • - Producent Dino De Laurentiis dal od projektu ruce pryč poté, co režisér Federico Fellini odmítl do hlavní role obsadit Paula Newmana. (džanik)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace