Silnice

Zatímco pozdější Felliniho tvorba mě zrovna dvakrát nezaujala, jeho rané černobílé filmy (hlavně Cabiriiny noci a Silnice) mě nadchly. Líbí se mi na nich, že nejsou lámány přes koleno, nejsou afektované, přestože příběh by k tomu leckde sváděl. Je to takový nešvar současných filmů - když se podíváme na průměrné filmové drama, pořád se tam pláče, křičí, symfonický orchestr rozjíždí patetická hudební témata... Přitom, jak nám ukázal mistr, úplně stačí jednoduché témátko hrané na trubku a pohled do očí Giulietty Masiny. Opravdu krásný film, který se vám dostane pod kůži. (19.11.2010)

Na Silnici mně vždycky vadila Giuletta Masina a po nedávné hysterii okolo Susane Boyle jsem konečně pochopil proč. Ale i přes tu falešnou iluzi prosťáčka božího uprostřed nehostiného světa je Silnice silným podobenstvím. Ukazuje Italy jako ovce putující tu za křížem, tu za machistickým rádoby umělcem, který zná jen jeden silácký trik a ten s úspěchem opakuje pořád do kolečka. A bezstarostný smích provazochodce se ukazuje slabým proti tradičnímu rozdělení rolí v italské společnosti, ve které žena pokorně přijímá svou úlohu (viz noční rozhovor s Bláznem) a nechá se vést násilníkem (stejně jako ve válce italský národ). (18.12.2010)

Šedesátá léta nám dnes připadají jednolitá a jednosměrná. Bylo jasné, kdo je velký režisér, kdo velký herec, co je art a co je pop. Fellini odkázal do šedesátých let dva úhly svého pohledu na společnost a na umění. Někdo se stal přívržencem Sladkého života, jiný Silnice. Nikdo však nepochyboval, že Fellinimu patří padesátá léta a kus ze šedesátých... (23.03.2014)

Cesta Felliniho k vlastnímu nezaměnitelnému filmovému rukopisu byla dlouhá a nesnadná. Její existenciální rámec a jednoznačně levicová orientace, pro mnohé dnes tak nepochopitelná, vyplývaly z podmínek, ale i silokřivek tehdejší doby. Pod starou, místy až sentimentalizující fasádou cítíme jasný a nesmlouvavý realistický pohled, který však také současně skrývá první zřetelné náznaky nezaměnitelné jedičné felliniovské imaginace. Lze uvést, že za Gelsominou nahmatáváme již tak trochu Giuliettu. Nakolik jsou hlavní tři postavy alegoriemi vlastností a stavů, jak to bylo vlastní gotickému, renesančnímu či baroknímu umění, zůstává - vcelku logicky - Fellinim záměrně nezodpovězenou otázkou. Jedno je jisté: hrdinové ze skutečného dna společnosti - r. 1954 byl již rokem měřitelného a viditelného hmotného vzestupu celé společnosti, krok za krokem překonávající jak rozvrat a zkázu druhé světové války, tak stejně nelichotivé dědictví třicátých let - jsou svou primitivitou od oživlých vlastností takřka k nerozeznání. Při bližším pohledu do psychologie hlavních postav tohoto romantického civilistního dramatu však vidíme známky skutečného lidství: Quinnův skvělý hrubián a rváč zná i okamžiky soucitu, lítosti, výčitek svědomí, prostomyslná Gelsomina nadčasově neskutečné umělecké kreace Masiny si uvědomuje své ženství a touhu po citu a podobně je vybavena třetí postava poštívače a provokatéra Matta, jehož domnělé bláznovství je jen maskou. Krutý konec filmu není autorskou spekulací, jak by se nad někomu mohlo zdát, ale naopak spojnicí, která jen posiluje převládající tradiční tvarosloví užité filmové řeči a skutečného konce těchto pro většinu společnosti tak pominutelných a zaměnitelných hugovských bídníků doby našich prapra- a prarodičů. Fellini v alegoricky vymezené SILNICI nalezl nejen sám sebe, ale i svůj typ herce a herectví, který ho bude provázet po celou jeho dlouhou hvězdnou uměleckou dráhu. Lesk a jiskřivost tohoto skvělého díle nepomíjejí ani po desetiletích, která uplynula od jeho premiéry. (26.06.2011)

Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň. (04.12.2011)