Sedm epoch rocku

Sedmihodinový epos popisující historii rocku (především z britského pohledu) a potvrzující vysoký standart koní ze stáje BBC. První díl popisuje dobu, kdy mládeži lezl krkem přeslazenej popík, a tak na základu blues vznikl nový hudební styl při kterým se trhaly struny od kytar a prokopávaly bubny (Rolling Stones, The Who, The Kinks). Druhý díl prozměnu dobu, kdy performěři (Velvet Underground, Pink Floyd, David Bowie) hledali hranice, kam až mohou zajít se svými psychedelickými vizemi a co jim ještě posluchači pochopí, sežerou a zaplatí na vstupným a deskách. Třetí díl tu míru zhmotnil v podobě punku a začalo se za rytmu třech akordů "békat vo tom, co ku*va všichni známe" (The Sex Pistols, The Clash, Ramones). Čtverka zas osvětlila, že základ je rámus, pořádnej rámus (Black Sabbath, Deep Purple, Judas Priest, Iron Maiden, Metallica). V pětce ukázali, že Rock se musí hrát pro lidi, pro Hóóódně lidí (Queen, Bruce Springsteen, The Police, U2, koncert Live Aid). Šestka vyvrátila americkej sen o spokojeným životě, že Osmdesátky byly hlavně pěknej vopruz a že jeden mladej a milej pán se nato už nemoh dívat, a tak s tím praštil (Nirvana, R.E.M., The Pixies). A sedmička mi zas názorně ukázala, že na Ostrovech (hlavně teda v Manchesteru) se rodí namachrovaní řízci s pózou, co maj svoje fanoušky pěkně u prdele, a proto jim zobu z ruky (The Smiths, Stone Roses, Suede, Blur, Oasis, Libertines a Arctic Monkeys). (07.11.2009)

Jak moc jsem se na tenhle seriál těšila, tak moc mě po pár dílech zklamal. Příliš povrchní, občas příliš na přeskáčku a zrychlené, hudebníci a jejich rozklady až moc často zůstávají jen u samochvály a pietních vzpomínek, čekala bych trochu hlubší zamyšlení...ale třeba se ještě následující díly vytáhnou? Zatím za tři. Po stadionovém dílu (jediným kriteriem úspěšné kapely jsou vyprodané stadiony, U2 se stali slavní díky tomu, že Bono tančil s dívkami z davu) a alternativní hudbě (půlku dílu věnovat REM?? Vynechat tucty zajímavých jmen a vysvětlit, že Pearl Jam prostě měli smůlu, protože nedokázali napsat takovej hit jako Nirvana?) snižuju na dva. Resumé - seriál sjel výhradně po známých a populárních jménech s tím, že tu nenápadně tu nápadněji se nám snaží vnutit, že základem a smyslem existence hudebních kapel je dobýt americký trh, oslovit masy a vyprodat stadiony. Tak tudy ne, přátelé...jdu poslouchat opravdouvou muziku. (23.10.2009)

Zajímavý dokument, vždy si ráda rozšířím své hudební obzory. :-) Nejvíce mě bavili: Queen, R.E.M., Pink Floyd, The Police, Pixies. Nudila jsem se u: David Bowie, Genesis (ehm), celý punk (hrůza), Black Sabath, Kiss (děs běs, tohleto se může někomu líbit??? ), Stone Roses, The Libertins. --- Moc nechápu takové to (někdy až fanatické) vymezování se některých skupin/zpěváků vůči popu, jako že to už je hnus, komerce a pryč od toho. Já dělím hudbu na dobrou a špatnou. Skoro v každém žánru se dá najít něco pěkného... ;-) (19.01.2012)

Kvalitní, zároveň značně povrchní. Ale co víc do těch 50 minut nacpat... Ultimátně mě však zabíjí dabing. Slyšet Rouse jak svým dementním paleontologickým hlasem říká: "polibte si prdel" bylo nejprve úsměvné, pak lehce odstrašující a nakonec jsem byl zle podrážděný. O ostatních překladatelských "perlách" radši nemluvit... (15.10.2009)

Očekávání veliká, ale z výsledku jsem docela zklamaný. Informační hodnota mi nepřišla nějak zázračná, nejvíce informací bylo od samotných hudebníků, když vzpomínali či říkali historky atd. Fakt, že v mnoha dílech nezmínili ikony žánru nebo fakt, že díl pojednává pouze o hrstce (dalo by se s nadsázkou říci o jednotlivci/jedné kapele) je pro mě osobně neodpustitelný. Neříkám, že jde o nějaký nekvalitní dokument, to určitě ne. Z této oblasti je toho pramálo a tak jsme rádi za každý pokus, ale mohlo to být lepší a pak by to mohl být klenot. Největší plus já osobně vidím v dobových záběrech z koncertů, zákulisí. Z těchto záběrů přímo čiší atmosféra dané doby a to my už nikdy nezažijeme. Hodnotím lepšími 3*. Více bohužel. (11.12.2011)