Jana Eyrová

Proč „jen“ tři hvězdy? Problém je v hercích, konkrétně v ústřední dvojici. Michaelu Fassbenderovi jsem totiž Rochestera ani trochu nevěřil. Nevím, možná je pro tu roli moc velký „hezoun“, možná je to něčím jiným, ale nebyl zdaleka tak chladný a nelidský, jak jsem si ho představoval a jak je vylíčený v knize, a měl jsem z něj ten dojem, že roli získal hlavně díky současné popularitě a ne na základě jakéhokoliv castingu. Neustále jsem musel myslet na Ralpha Fiennesse a na to, co předvedl ve Vévodkyni. Ano, tak nějak bych si Rochestera představoval. A pak je tu Mia Wasikovská – ta se pro roli Jany hodí a hraje dobře, jenže se zmíněným M. F. podle mě dohromady vůbec nejde a z jejich společných scén jsem cítil minimum (jakýchkoliv) emocí. Škoda, škoda. Jinak je film natočen dobře, obzvlášť „pýchopředsudková“ kamera dělá krásné obrázky, ovšem to mě od nudy neochránilo. Ani Dario Marianelli se tentokrát bůhvíjak nevytáhl. (05.02.2012)

Temný a totálně emotivní film, který mě dostal naprosto nepřipraveného. Cary Fukunaga dokázal díky své bravurní režii najít v knižní předloze to, o co se tvůrci ostatní verzí někdy jen marně pokoušeli. Atmosféra filmu je temná a depresivní, což podtrhuje i výborná kamera a hudba. Největší výhrou bylo ale pro režiséra bezchybné herecké obsazení. Skvostná Mia Wasikowska ukázala, že není jen mladou hvězdičkou z Alenky, ale že od ní máme v budoucnu očekávat ještě velké věci. Judi Dench se své role zhostila se svou přirozenou grácií. Ale nejvíc pozornosti na sebe upíná, jak už je v poslední době zvykem, famózní Michael Fassbender, který si každou scénu doslova ukradne pro sebe. Ještě mnohem silnější film než Wrightova Pýcha a Předsudek. (02.10.2011)

Jane Austenová je blbá kráva. Nemám ji rád, vážně. A proč ji nemám rád - a zároveň proč je Jane Eyre mnohem lepším příběhem, i když zdánlivě Austenové tak podobným, nejlépe vyjádří slova samotné autorky Jane Eyre - Charlotte Bronte, která Austenovou taktéž nesnášela, na adresu Pýchy a Předsudku: “I got the book and studied it. And what did I find? An accurate daguerreotyped portrait of a common-place face; a carefully fenced, highly cultivated garden, with neat borders and delicate flowers—but no glance of a bright vivid physiognomy—no open country—no fresh air—no blue hill—no bonny beck. I should hardly like to live with her ladies and gentlemen in their elegant but confined houses." (19.04.2014)

Knižná predloha má niečo do seba, pretože inak by zrejme nevzniklo toľko rôznorodých a prevažne kritikou i divákmi dobre prijatých adaptácií. Navyše, napriek známemu príbehu a jeho vyústeniu, si mnohí zo znalcov predlohy, či niektorého jej spracovania, pozrú i odlišné či novšie spracovania rovnomenného románu Charloty Brontëovej. Najnovšia z nich sa prispôsobila dobe, vypustili sa pasáže, ktoré by mohli u cieľového publika spôsobiť nudné zívanie a plne sa sústredila na vzťah. Na zdanlivo (či dobovo) nezáživné pasáže sa ale nezabudlo úplne a skratkovito sa o nich v priebehu filmu poinformovalo. Tak aby sa na nič nezabudlo. Celok potom pôsobí sviežo a paradoxne zároveň aj pietne voči predlohe. Príbeh lásky je jemne pretkaný tajomstvom a strašidelnými pasážami, prostredie i herci sú zvolení trefne. Ak má byť toto spôsob ako poinformovať mládež o svetových dielach literatúry, keď už táto sa príliš do čítania nehrnie, tak je to - napriek drobným výhradám - aj spôsob chvályhodný. (26.01.2015)

Jane Eyre je pre mňa filmom roku, a to voči filmovým spracovaniam mojich obľúbených kníh mávam veľké predsudky. Musím priznať, že táto jediná verzia je dokonalým zosobnením románu Charlotte Bronte. V zrýchlených, skratkovitých ne-emocionálnych verziách tohto románu zatiaľ žiadni herci nedokázali tak dôveryhodne zachytiť svoje vnútorné rozpoloženie. Temná štylizácia pochmúrneho Anglicka neskoršieho romantizmu bola vykreslená aj vo verzii Franka Zeffireliho, no pravdou zostáva, že nikomu sa okrem Fukunagu nepodarilo preniesť na plátno duchaplné dialógy medzi Rochesterom a Jane a obojstranná vášeň priam vytryskovala z ich priamych pohľadov. Rochester je metaforou zlostného, nenávistného, nešťastím sužovaného človeka a Fukunaga jediný pochopil, že nie je podstatná len chladná anglická forma, ale že aj samotní herci musia pri zobrazovaní svojho utrpenia jednoznačne splývať s víziami Charlotte Bronte. A tu sa to naozaj podarilo! Pri upnutom pohľade Rochesterovom tuhne krv v žilách, Jane je krehkým, inteligentným dievčaťom uväzneným vo vášnivej láske, hudba Daria Marianelliho dodáva filmu potrebnú tragickosť a spoločné scény Jane s Rochesterom sú nádherne emocionálne a silné. Takéto potešenie z hereckých výkonov (skvelý Michael Fassbender) som naposledy prežila pri pohľade na Ralpha Fiennesa v Búrlivých výšinách od Bronteovej sestry. Tie spisovateľky vytvárali vášnivé typy postáv a divák alebo čitateľ im jednoducho nevie odolať. Nádhera. (06.08.2011)