Faust

Naprosto atmosfericky valcujúce spirituálne majstrovské dielo, schopné vybudiť zmysly diváka na najvyššiu možnú úroveň. Faustom sa už predtým inšpiroval hocikto, ale to čo dokázal Sokurov tak to klobúk dole, niečo také sa vidí iba málokedy. Zároveň si uvedomujem, že snímok nemusí sadnúť každému, pretože sa tu popierajú snáď všetky zásady toho, čo robí film atraktívnym pre diváka: dejová linka je ohlodaná až na kosť, veľa naoko nezmyselných dialógov a situácií, slepé odbočky v dejovej linke, ťažko čitateľné postavy... Na druhú stranu treba si uvedomiť, že nejde o klasický film v štýle úvod-zápletka-rozuzlenie, ale že máme pred sebou predovšetkým senzuálny, atmosferický filmový pokrm, v ktorom sa prostredníctvom šikovne volených dialógov zabalených do bizarnej metofory a prostredia plného kontrastov rozoberajú mnohé otázky týkajúce sa života, smrti, túžby po poznaní s cieľom pohrať sa s pocitmi diváka. Diabol tu obchádza okolo hlavnej postavy, ako mačka okolo myšacej diery, našepkáva jej, využíva jej slabiny v podobe túžby po moci, vedomostiach, chtivosti.... Bezpohlavný tvor, z ktorého už len na pohľad ide mráz po chrbte. Všetko podčiarkuje príhodná atmosféra s nádhernými kulisami, ktoré presne demonštrujú stav mysle v obraze (všetko zlé a škaredé je tmavé a zatuchlé, Markétka a všetko dobré je jasné a žiariace). Nakoniec je tu výborná hudba, možno až ambientného typu. Ťažko opísať pocity, ktoré vo mne film vyvolal, ale pozor, ako som sa už zmienil, snímok nebude baviť každého, je to netradičná, svojrázna vec. (01.10.2015)

Film, ktorý vás svojím úvodom vtiahne do sveta dávno minulých čias, aby vás vzápätí ubíjal nepriehľadnosťou postáv a dialógov. Na Sokurovho Fausta si treba zvyknúť. Prvá hodina príbehu je svojou atmosférou a záľubou v polodetailoch, nielenže nepriehľadná, ale pôsobí stiesňujúco a na film podobného formátu a témy zmätene. Nesmiem opomenúť ani fakt, že film sa snaží sprostredkovať čo možno najväčší počet otázok, ktoré majú niečo dočinenia s dušou, smrťou, alebo spasením, bez toho aby po nich dávali uspokojivú odpoveď, alebo diváka k nej aspoň nasmerovali. V druhej polovici, je film akousi čarovnou púťou, ktorá obsahuje aj niekoľko poetických záberov - pád do vody, milostná scéna, sledovanie gejzíru. Práve táto druhá polovica má v sebe tú naliehavosť poukázať na ľudské slabosti a chyby. Sokurov vytvoril veľmi zvláštny film, ktorého snahou je znovuobjaviť Fausta ako príbeh a ponúknuť ho divákom. Postava diabla a Margarétky bola v príbehu dominantná, až natoľko, že zakrývala samotné Faustovo snaženie pochopiť život, zachrániť život a odobrať život. A myslím si, že práve tu sa podaril Sokurovi najväčší kúsok. Spravil hlavného hrdinu s divákov. Nie zo všetkých, lebo toto je jeden s tých filmov, ktoré buď ste ochotný dopozerať a naladiť sa na štýl rozprávania, alebo nie. Ale namiesto toho, aby pocity a emócie vyjadroval cez hlavnú postavu, nechá to na kamere a strihu a na našom vnímaní. To znamená, že keď je Faust zo začiatku deprimovaný a zmätený, spôsob akým sú scény poskladané, nám nedovolí spraviť nič iného, len byť stiesnení tiež, alebo odísť s kinosály. Faust je zaujímavý film, ktorý nie je určený pre každého, ale ktorému sa tiež nedá uprieť určité čaro. A pevne verím, že čím viac krát sa k nemu vrátim, tím viac sa mi bude páčiť. (05.11.2011)

Přílišná afektovanost hereckých projevů a "ukecanost" mi zkazily intenzivnější prožití bezesporu netradiční a v mnoha ohledech i podnětné adaptace klasické legendy o Faustovi. Přijde mi to o to víc smutné, že mě jinak snímek svým pojetím vyloženě nadchnul a v mnoha ohledech i fascinoval, zejména co se týče postavy ďábla. Ten je zde vylíčen v podstatě jako obyčejný člověk z masa a kostí, co ovládá své okolí zneužíváním jeho strastí a našeptáváním z pozadí, jako intrikán, co díky absenci tradičního morálního cítění zneužívá slabostí okolí a sám přitom zůstává nepoznán v pozadí. Samotný Faust naproti tomu nemá podobu tradičního vzdělance, ale hladového, žíznícího otrhance, co by vědomosti zaměnil za trochu žvance a nějaké to laskání od roztomilé Markétky. Oni ty základní pudy přece jen mají obvykle před vzděláním přednost... I jiné body filmu mají aktuální dosah a tak nějak předpokládám, že po dalším zhlédnutí budou prozatimní silné 3* zvýšeny. (23.10.2012)

Překladatel českých titulků sice z uvodního "Frei nach Johann Wolfgang von Goethe" vypustil ono veledůležité slovíčko "frei", nicméně i ten "Goethe" samotný je trochu na hraně. Sokurov udělal spíše adaptaci staroněmecké legendy než Goethova dramatu (i ten Goethe je adaptace..). Sokurov od svého německého kolegy vzal jen pár příběhových prvků a s jejich pomocí Fausta interpretoval tak radikálně, že se to mnohému divákovi vůbec nemusí líbit. Vytvořil fantaskní, snový, přitom skoro až primitivní svět ohlodaný až na samu podstatu chtíče, jenž by současně s marným hledáním podstaty lidského bytí mohl být originální uměleckou interpretací freudových pudů života a smrti. Sokurov vytvořil svět, jehož procházení je doslova výletem po lidském podvědomí. Žádná z důležitých postav filmu není "normální", každá je nějakým způsobem chorá a vyšinutá a dohromady je jejich chování příčinou hnusu, který se na nás neustále valí. Sokurov tady pracuje doslova s antikýčem; skutečná krása ve filmu je jen to, co není spojené s člověkem (příroda..), vše spojené s člověkem je hnusné a choré. Faust je vyobrazen se všemi svými nejnižšími pudy a frustracemi (slovo das Geld je v jeho ústech velmi často), jeho touha po vědění či limitech lidských znalostí je tím víc upozaďována. Chtíč je vůbec silným motivem; vždyť vůbec první záběr filmu (detail genitálií pitvané mrtvoly) dává vzpomenout na Schopenhauerovu myšlenku, že právě genitálie jsou ohniskem vůle (jako protipól rozumu).__ Film je obrazově výjimečný. A taky trochu uvřeštěný... Ale stále si Sokurov zachovává svůj styl, který v mnohém připomíná předchozí filmy tetralogie moci (dialogy/monology mimo obraz kamery, výtvarné pojetí atd.). Na první pohled by mohlo být zvláštní, že tetralogii po skutečných postavách Hitlera, Lenina a Hirohita uzavírá fiktivní postava. Ale ono to vlastně dává smysl..: Po portrétech duší výrazných individualit přichází pohled do nejskrytějších černých koutů duše člověka jako takového. Oproti předchozím filmům je ale Faust viditelně slabší, nemá sílu např. přesně cíleného Molocha - snad proto, že je příliš obecný a není snadné se dobře orientovat v záplavě (možných?) symbolů. (3 a 1/2*) (19.10.2012)

Na některé artovky už nemám patřičnou trpělivost. Tenhle Faust zkouší, co divák unese. Všechnu špínu světa naplněnou chtíčem a touhou po penězích. Obraz, který klame, prohýbá se jak pružné zrcadlo, šedé a ocelové tóny se rozzáří až do svatozáře a chladná modř spolkne těla. Vnitřnosti vypadávají z otevřeného těla, které už není člověkem, ale jen prázdnou schránou. Kristus měnil vodu ve víno, Ďáblovi stačí udeřit do stěny a víno stříká proudem. Člověk má dvě ruce - jedna dává a druhá bere. Alegorie blízká Případu pro začínajícího kata či Kafkově Zámku. Před lety bych zajisté cenil více. Tenhle film potřebuje odpočatou mysl. Potěšila mě Hanna Schygulla, femme fatale Fassbinderových filmů. Stárnoucí, ale pořád fascinující... (14.01.2017)