Ze světa lesních samot

Ono by to nemuselo být tak špatné, jak je zde líčeno... V podstatě nikdo nemáme šanci to zjistit, neboť jde o sestřihanou verzi dochovaného materiálu, zhotovenou v roce 1953. Herečka Emilia Sedláčková měla odtočeno před svým tragickým skonem zhruba polovinu scén a většina materiálu shořela, to se pak těžko něco rekonstruuje... Zvuková stopa mimo dialogové scény v podstatě neexistuje. Nicméně já jsem dostal přesně takové ztvárnění Klostermanna, jaké bych si představoval. Scénografie a kostýmy jsou odpovídající vyobrazovanému časoprostoru a herecké výkony jsou autentické. Z hlediska režie je tento snímek unikátní v tom, že můžeme vidět postupy z éry němého filmu již ve filmu zvukovém - často se uplatňuje například Kulešovův efekt. Dobře napsaný scenáristický debut tehdy dvaadvacetiletého Otakara Vávry - dost by mě zajímalo, jak by film ztvárnil on sám. Škoda, že nepoznáme, jak měl tento film vypadat, kdyby si neprošel tak strastiplným porodem, jakým si prošel. (22.01.2021)

Režisér Miroslav J. Krňanský patřil na počátku třicátých let k té nepříliš početné skupince tvůrců, kteří se úspěšně vyrovnali s příchodem nové zvukové techniky a dokázali jejích nevídaných možností beze zbytku využít. Krňanský měl v té době za sebou již několik němých filmů a tři zvukové adaptace klasických děl české národní literatury, spojené se jmény představitelů tzv. kritického realismu Svobodou, Herrmannem a Raisem. Na přelomu let 1932/33 k nim připojil významného šumavského písmáka Karla Klostermanna, jehož román Ze světa lesních samot tvoří jednu z prvotních částí později košatého cyklu povídek a črt z prostředí böhmerwaldských lesů. Krňanský zároveň poskytl příležitost mnoha osobnostem z řad umělecké avantgardy, Otakarem Vávrou počínaje a E. F. Burianem konče. Celý projekt byl bohužel postupně narušován několika problematickými aspekty, završených tragickou smrtí herečky Emílie Sedláčkové. Finanční kapitál výrobní společnosti byl ovšem silně omezen, zvlášť v období platnosti tzv. kontingentního zákona, proto byly provedeny jen nejnutnější úpravy, aby výsledný tvar získal alespoň základní pospolitost. Výběr hereckých interpretů zase naznačuje snahu prosadit na poli domácí kinematografie nové tváře (Waleská). Silnou a v podstatě přetrvávající devizou filmu jsou pak vynikající kameramanské záběry Václava Vícha, zachycující šumavské a podkarpatské exteriéry. Pokud bychom se zaměřili na diváckou úspěšnost, tak bez problémů zjistíme, že snímek se jen v pražských kinech hrál šest týdnů, což rozhodně není zanedbatelná cifra. Filmová rekonstrukce z padesátých let ovšem dosáhla svého maxima a z bídného fragmentárního materiálu se podařilo sestavit přiměřeně konzistentní drama, kterému by na druhé straně prospěla realizace zhruba o pět let dříve. (19.04.2010)

Josef Váchal ve své Šumavě umírající a romantické klne české ruce exploatující – na rozdíl od té německé – bohatství i krásy Šumavy a jeho svědectví má platnost přímo nadčasovou. Postihuje ten temný, psychotický paradox, kdy Čech Šumavu až kulticky zbožňuje, nechává se jí fascinovat, a zároveň ji devastuje a proměňuje v jakési zábavní středisko. Stojí za to připomenout, že zabíjení šumavského života přitom zpravidla doprovází fanatický sentiment: byla krásná Šumava, byla, v čase mého mládí, říkají pamětníci a ohlížejí se o dvacet třicet čtyřicet let zpátky. Váchal již na prahu třicátých let minulého století ovšem soudí jasně: česká Šumava své kouzlo ztratila a jdeme-li po ní, kráčíme po hřbitově, dlužno dodat: znesvěceném. Do tohoto kontextu zapadá – s Váchalem soudobý – snímek M. J. Krňanského až s hrůznou logikou. Předznamenává estetiku „šumavské“ kinematografie jedenadvacátého století, která své šumavanství vyčerpává kýčovitými záběry lesů, z nichž stoupá pára, kapradin a jelenů (které u diváctva mnohdy opravdu dokáží vyvážit hloupost scénářů a mělkost hereckých výkonů, jak je tomu například u pekelně hloupého seriálu Policie Modrava, jehož recepci zdejší komentáře výstižně reprezentují). I z fragmentu Krňanského filmu je zřejmé, že se stavba snímku zakládala na šumav(an)ském kontextu Víchových záběrů. Ty pochopitelně nekonečně přesahují rutinérství nevidomých kameramanských rutinérů najmutých panem Jaroslavem Soukupem, nicméně z Klostermanova románu překládají jen interpunkci… Příběh se drolí ve svůj sujet, který tone v moři lyrismu, který by se snad lépe uplatnil v dokumentárním svědectví, jaká točil Karel Plicka na Slovensku, než v dramatizaci románu, který divokost a nemožnost žít v moderní epoše divoce vyjádřil příběhem, resp. souzvukem, polyfonií osobních i mezilidských dramat. Záběry jsou krásné. Lyrika povzbuzuje k souznění. Ale na samoty, ani na ty lesní stále nedochází. Snad by filmu prospělo odpoutat se od dialogů, jakkoliv třeba Naniny promluvy jsou kouzelné, a ponořit se do znění němých obrazů. Děj by se tak začal rodit jinak, vyrovnaně, jako báseň… (06.07.2019)

:D :D Myslím si, že je hlavně velice důležité, že na začátku filmu je významné upozornění, jelikož jinak by plno lidí mohlo být na pochybách, co je ten film vlastně zač. Ve snímku se to hodně projevilo, i když se hodně snažili ho "slepit" a dát do kupy...Ale i tak - chvilkama jsem se musela smát, protože něco "takového" jsem dlouho neviděla. Bylo hodně okamžiků, při kterých jsem se ztrácela, ale tak aspoň se pokusili ten snímek zachránit.... (06.09.2011)

První třetina vypadla jako zajímavý film, v druhé třetině to začalo šramotit, na konci už to byl pořádný rachot. To jak se Karel Klostermann obracel v hrobě. (27.10.2016) Poetické záběry rušila špatné technická kvalita, bylo poznat, že některé střihy jsou na vrub potrhanému filmu. Byť československý archiv v úvodu vysvětlil, co film provázelo, pro diváka nejsou informace, proč dílo nedopadlo jak autoři zamýšleli nijak ku prospěchu. Jediné, co lze, je přijmout film jako jakýsi fragment a posuzovat ho jako studijní materiál. Nu co naplat, i to se v životě stává ... (13.7.2018) (27.10.2016)