Amélie z Montmartru

Původní odpadový hodnocení Asi jsem cvok, ale zjistit, kolik lidí má právě v Paříži orgasmus ani další jiný voloviny nechci. A vidět film o ničem taky nepotřebuju víc jak maximálně jednou, na to jsem si užil dosytosti různých pitomých telenovel. Jedině mě utvrdil v tom, že Francouzi ani Němci už neumí, stejně jako my, natočit dobrej a zároveň zábavnej příběh, aniž by tam zatáhli nějaký sračkovitý psychologický blbosti hlavních charakterů (kde jsou ty časy Chalupářů?). Mimochodem by mě zajímalo, kterej kritik=kretén tuhle ženskou může přirovnat k Audrey Hepburn. Dodatek Řekněme, že jsem to přehodnotil, když jsem se na to o skoro tři roky později podíval znovu. Výtečnej film pro citově vyprahlý existence, kterými je bohužel většina lidstva, včetně mé maličkosti. Bohužel až příliš deprimující a strašně barevně přefiltrovaný. A stále si myslím, že srovnávat AT s AH je hloupost. Konec je navíc až příliš dobrej a romanticky klasickej. Princezna dostane svýho krásnýho prince, ze kterýho se nevyklube vlk v beránčím rouše, ale opravdový Prince Charming. Kolikrát jsme to už viděli? Ale jiná otázka je, kolikrát to už skutečně někdo aspoň v našem okolí zažil? No a vypravěč občas mele neskutečný hovadiny. A stále se mi od Jeuneta líbil víc Vetřelec IV. K charakterům postav, větší snůšku cvoků aby člověk hledal pinzetou. (03.10.2006)

Pověsti a tisíce nadšených hodnocení nelhaly: Amélie je úžasná. Roztomile poetický film má jakési neodolatelné kouzlo, díky němuž nenásilně spojuje hned několik žánrů, vypadá kýčovitě a originálně zároveň, z všelijak se pitvořících herců ztvárňujících bizarní postavičky se rázem stávají všední lidé žijící všední životy v jedné všední pařížské čtvrti... Zkrátka takový neobyčejně obyčejný, barvami i optimismem hýřící a skvělou hudbou ozvučený neopakovatelný film. (21.10.2011)

Améliu som dlho odkladal a odteraz sa budem snažiť, aby ma titulný obal neodrádzal. Film zasahuje až do fantazijnosti, paradoxne v našom, každodennom živote. A je jeho krásnou paralelou. Netradičné nápady a ich množstvo (trpaslík, fotobúdka, šípky, kamera, ...) úplne presiahli moje očakávania. Úplné odľahčenie dostal film po dramatickej stránke veľmi netradičným štýlom. Francúzština je navyše príjemný jazyk, hlavne v podobných konverzačných filmoch. Len by som to trošku skrátil a zapojil viac nekonvenčného humoru. 85%. (18.10.2007)

Dokonalé harmonické splynutí formální i materiální stránky tj. hrátky s kamerou, roztomilá hudba, okouzlující herci na straně jedné a podmanivý příběh infikující diváky dobrou náladou a chutí do života a další drobná potěšení na straně druhé. Ještě nikdy mi film neudělal takovou radost. Stačí shlédnout Amelii, a jsem vysmátej do konce večera:-) (22.05.2002)

Výjimečná ukázka dokonalého filmu. Filmová řeč Jeana-Pierre Jeuneta je tak osobitá a úchvatná, že se dá jen stěží přesně verbálně opsat, převládá v ní málokdy vídaná manýra. V jeho dílech je rozhodující především ona zvláštní čarokrásná estetika založená na uchvácení (většinou obskurním) detailem, který se po střípcích, tisíci drobných a roztomilých legrácek a vychytávek, skládá do magického obrazu světa, který plyne před očima fascinovaného diváka ve zvláštních perspektivách a dává na odiv efektní formu, ale i svou pomíjivost tím, že neustále zdůrazňuje svou ohraničenou filmovou existenci. Je to jakási francouzská forma magického realismu, míst, jež jsou obydlena postavami, které mohou žít jen v narativních světech, ale které jsou právě proto pro vnímající subjekt přitažlivé a blízké...tak blízké... Jistě tu hraje roli i čistě postmoderní filmový přístup - Amélie komunikuje často přímo s divákem, dívá se přímo do kamery, tedy na vás, ožívají obrazy , fotografie a věci, některé dokonce i mluví, vypravěč je božsky vševědoucí a dává divákovi takové množství informací, že přesně postihuje fenomén informačního zahlcení, v dynamické dualitě filmu ale proti nim stojí pasáže meditativní a umělecké, postihující ,,skrytý" význam světa (kůň běžící při Tour de France, sbírka fotek z fotoautomatu). Nemalou roli hraje také nadsázka a humor - a to jak jazykový či situační, tak i ten ,,sémantický", je často sám o sobě nositelem významu, posouvá a určuje děj příběhu (roztomilý trpaslík ,,posílající" pohlednice z cest ovlivňuje citové rozpoložení Améliina otce, vůbec Améliino ,,hraní si" na boha ovlivňující život nešťastných lidí kolem je sémantickým nosníkem filmu). Největší devízou tohoto filmu je ale jeho celkové vyznění - čirá směs radosti i smutku, všednosti i romantiky, průzračnosti i tajemna, hledání i ztrácení, osamění i lásky, harmonie i trápení, dualita skutečného života, kde se střídají (interpretačně mnohdy nejednoznačné) veselé a smutné fáze bytí... Oč je tenhle film více stylizovaný, o to je skutečnější a pravdivější a každý si v něm může najít svůj střípek, ve kterém spatří sám sebe... (31.01.2007)