Café de Flore

Jsou i ty nejšťastnější vztahy, ke kterým by okolí mohlo vzhlížet, ve skutečnosti jednosměrná kolej? Je možné jednu spřízněnou duši vyměnit za jinou? Je možné milovat partnera z celého srdce, celý svůj život, dávat ze sebe vše, žít šťastně, za celý život nepolíbit jiného muže a stejně pak o partnera přijít? A jak se s takovou situací vyrovnat? Co to způsobí duši? Je možné potkat se už jako "děti", zamilovat se už tehdy, a rozumět si? Být dvě spřízněné duše, rozumět tomu druhému, provázet se životem, založit rodinu, mít dvě krásné děti, svůj život, být stále spolu, nedělat chyby? Je možné dávat tomu druhému úplnou svobodu, protože je dospělý, protože je spřízněná duše, a nespálit se při tom? Je možné zasloužit si lásku, tím, že všechno funguje, že vše děláme správně, že tomu druhému zcela rozumíme? Je chytré prožít celý svůj život láskou k druhé lidské bytosti, zcela se té myšlence podat, až do takových krajností, že se vše točí kolem milované osoby, vztah je dokonale krásný? Aby mohlo něco krásného začít, musí předtím něco krásného skončit? :) A další a další otázky, které klade tenhle film. Atmosféra spřízněných duší podtrhnutá paralelním příběhem, hudbou, zážitky, které se opakují, a mění se v nich jen tváře... Kouzelné, strhující! Když Carole přichází do domu, ve kterém nyní Antoine žije s Rose, přestože na zdech ještě stále visí rodinné fotky jen s Carole, a Carole vidí Antoina jako malého kluka, stále svýma holčičíma očima, stále ho zná, stále v něm vidí všechno to, co vždy viděla. Ale Antoine ji vidí jinak. Vidí v ní dospělou ženu, která před ním stojí, a nic víc. Když se jí ptá, zda má halucinace, slyší její slova, její odpověď. Čeká. Ale neřekne nic. Když si sama Carole stojí za tím, že halucinace nemá, nechá to tak být. Film o tom, jaké to je žít šťastně, být obklopen láskou, a přitom ji nevnímat. Brát ji jako samozřejmost. Film o tom, že je možné nevnímat i tu nejčistší lásku. Proč? "Jsem šťastná, jako jsem nikdy nebyla. Víš, co se mi líbí? Ten klid. Duševní vyrovnanost, kterou jsem našla. Už nemusím hledat. Konečně jsem našla někoho, kdo cítí lásku stejně jako já, kdo v ni chce věřit stejně jako já. Je to uklidňující. To, že jsme stejní. Dva romantici, dva snílci. Tak je to!" Nevím proč. Možná pro tu větší sílu? "Rád zvuk zaříznu. Aby to, co přijde poté, dostalo větší sílu..." Už jsem si myslel, že znám odpovědi, ale tenhle film mě učí klást si nové otázky. :) Celý film je vlastně o jednom: "Setkání spřízněných duší znamená, že duše při cestě potká svou druhou polovičku. Tím cyklus převtělení končí. Je dosaženo konečného splynutí, které vede k harmonii." (07.04.2013)

Asi všichni se shodnou na tom, že Café de Flore je hodně sebevědomá filmařina. Ve všem ostatním se názory budou rozcházet :) ... Jean-Marc Vallée natočil ambiciózní drama o lásce, nelásce, vyrovnání se, osudu ... karmě (?). A natočil ho jako filmař, který se nebojí na sebe upozorňovat, ba právě naopak. Formální stránka je hodně vysoko, nablýskaná, hrdá, někomu to ve výsledku může přijít až jako otravné tvůrčí sebeukájení. Co jsem se tak porozhlížel, někteří recenzenti film fakt nešetří. No já si myslím, že schopní tvůrci si takovéto "předvádění se" mohou dovolit. O to víc, pokud se pod uhlazeným povrchem neskrývá jen nějaká třetiřadá banalita, ale hezká myšlenka (ale o to se tu taky povedou spory, někteří diváci "to" velmi lehce mohou označit za blbost). Café de Flore mě emočně zasáhlo, opravdu přesná trefa do černého. Jeden z nejlepších nových filmů, které jsem v první půli roku 2012 viděl - pokud ne ten vůbec nejlepší. PS: Nejsmutnější film, který končí, tak (šťastně?) jak končí ... (30.06.2012)

Snad poprvé jsem se setkal s tím, že muzika od Sigur Rós mi nedokázala navodit patřičnou náladu ve filmu. Café de Flore je zajímavý film, ale Kanaďani ho natočili tak nějak ledabyle, že já jsem se nedokázal do jednotlivých postav dostat. Třeba ten DJ, to byla vyslovená emotivní a hlavně vztahová ždímačka. A já to přešel jako by se nechumelilo. A to i přesto, že hudební podkres byl skvělý. Určitě to mělo něco do sebe, ale chyběla mi větší pointa, u který bych mohl ke konci říct, že tohle je vážně hustej film. (29.12.2012)

Valléeho Fontána; rovněž (ne)romantický film o lásce v mnoha podobách (Beefeater!) napříč časem, kontinenty i realitami a také tak trochu režijní exhibice na úkor všeho ostatního. (25.02.2012)

Pro mě zcela určitě jeden z nejzajímavějších filmů tohoto roku. Souhlasím se vším, co napsal uživatel J*A*S*M* a docela by mě zajímal názor mých oblíbených uživatelů na Café de Flore :-) (20.08.2012)

Jo, tak tohle je fakt ukázkový midcult. Retardovaný chlapec je retardovaný asi jen proto, aby to všechno bylo o něco "závažnější" a "umělečtější", a do toho to nefalšované pseudospirituální propojení obou dějových linií, o kterém se "rafinovaně" dozvíme až v závěrečném aktu a které z Café de Flore definitivně dělá sračku první kategorie. Na rozdíl od Atlasu mraků, který také propojuje nesouvisející příběhy motivem předurčenosti a reinkarnace, ale dělá to všechno v naprosto "odrealističtělém" metafikčním prostředí, ve Valléeho filmu sledujeme jakože autentické osudy, což podrthuje trapnost toho celého konstruktu ještě víc. Vlastně mě překvapuje, že někteří uživatelé tady z toho regulérně ustříkávají do trenek, protože to není ani bůhvíjak hezké na pohled a těžkopádné užití soundtracku (Sigur Rós mají v tom svém klipu taky děti s "downem", no a?) bere sílu těm vybraným písním, protože to vypadá, jako kdyby nám byly vnucovány. A Matthew Herbert v 60. letech je taky dobrý úlet. (01.01.2013)

Jak to ti kanadští režiséři dělají, že dokáží vyprávět příběhy netradičními filmařskými technikami a já pak film sleduji s velkým zaujetím až do úplného konce. Naposledy jsem něco takového prožíval u filmu Mr. Nobody. (15.05.2012)

Rozporuplné... (16.05.2012)

Film, ktorý si ma z úvodu získaval len veľmi pomaly a v závere ma maximálne opantal práve tým, ako bol podaný od začiatku do konca. Originálne spracovanie spojené s maximálnou kreativitou v namixovaní - hudba, dialógy, atmosféra. Café de Flore má svoje fluidum a srdce. Jeho obsah je krehký, má až magické prvky a forma je veľmi efektná a neokúkaná. Je to umelecký film, iný ako ostatné. Krásna myšlienka zaoberajúca sa tým, že pre každého z nás niekde existuje spriaznená duša, ktorá má kľúč k nášmu srdcu. Môžme aj nemusíme s ňou prežiť celý svoj život a od toho závisí aj naše šťastie. (28.10.2012)

Priznám sa, po pár minútach pozerania som si myslel, že to asi bude trápenie, no postupom času, ako sa začali odkrývať karty a ako sa do príbehu celkom nenápadne začala vkrádať mysterióznosť, tak nastal obrat... Obsahová stránka s príbehom sú zaujímavo vyskladané a jednotlivé dieliky dejovej linky do seba zapadajú logickým spôsobom. Len škoda, že niektoré scény, hlavne zo začiatku a zo stredu snímku, sú úplne zbytočne hrozne naťahované. Možno to malo budiť umelecký dojem, neviem, no u mňa to pôsobilo skôr opačne, v niektorých momentoch je skrátka dôležité pridať švih a energiu. Čiastočne to našťastie kompenzovali výborní herci a hlavne na pohľad zaujímavá Vanessa Paradis. A ten záver? Páni, to bolo niečo, len málokedy sa vidí tak geniálne premyslené rozuzlenie, mysteriózne no pritom racionálne a navyše aj emotívne krásne podfarbené. Nádhera. Posledný záber kamery ma totálne rozbil. Mám veľmi rád pointu na báze akejsi osudovosti, prípadne na báze karmy a toto bolo presne ono čo vo filmoch s týmto námetom hľadám. Keby nie tých pár slabších miest a chybičiek tak idem do plna. 80/100 (28.04.2017)

Z námětu se dala natočit vypráskaná sentimentální hovadina, která by se s úspěchem uplatnila na Nově. Vallée risknul mozaikový film se zdařilou pointou. A risk se vyplatil. (27.05.2012)

Zlatý minimalizmus! Toľko hudby a násilných strihov v dráme (!) som veru ešte nevidel. Režisér ukájajúci sa na zbesilej forme po celý čas odpútava divákovu pozornosť od dvojpríbehu, ktorý by sa dal zhrnúť jednou vetou, a neustále sa tvári, že ide o niečo nesmierne hlboké, ibaže ten príbeh je natoľko jednoduchý, že ani opakované na seba skladanie (miestami) zdanlivo nesúvislých časových rovín nezmaže dojem, že minimálne polovica deja je vo filme proste navyše. To je na tom paradoxne najlepšie; tá pointa - akokoľvek je samoúčelná, filmu rozhodne pridáva. Horšie je to ale s nudou. Nekonečnou a bolestivou. Režisérov zámer mal na mňa presne opačný účinok. Prečo som sa vlastne na Café de Flore tešil?? Edit: Odstup šesť rokov, Vallée práve boduje so Sharp objects a páči sa mi na nich presne to, čo tu kritizujem. Možno to chce druhú projekciu. (30.01.2013)

Přiznám se, že jsem ty spřízněné duše tak úplně nepobral a DLOUHO jsem se snažil spojovat si vše dohromady, což jen umocňovalo nejasnosti. Takže možná silný příběh, ale dost pomalý a pro mě zůstane navždy částěčně zašifrovaný. (24.03.2012)

Nedávno jsem došel k závěru, že pokud je u některého filmu uvedeno žánrové označení drama + romantický, tak to bývá předzvěstí katastrofy. Nicméně, najdou se i výjimky. Tohle je právě jedna z nich. Hnedle první vstup vypravěčky na mě udělal velký dojem a dával na tušenou, že by se v následujících dvou hodinách trpět nemělo. No posuďte sami, komentář ke chlapci s downovým syndromem ve znění "... a tohle je chlapec, který nemá jediný důvod ke štěstí a ani dost rozumu, aby si toho byl vědom..." jistě zapůsobí na každého. Tím spíše pronesený v libozvučné francouzštině. Právě vypravěččiny úvahy byly tím nejvíce krásným na celém snímku. Dále jsem se trošku obával, že mě příliš neosloví jednotlivé rodinné příběhy. Oslovily! Dokonce oba. Muzika od Sigur Rós nádherně dotváří atmosféru, protože tahle banda ani špatnou hudbu tvořit jaksi neumí. Opravdu citlivý a příjemný snímeček o životě, o rodině a o štěstí. V závěru musím pochválit moc pěkný a emotivní střih i ne úplně triviální pointu a poselství (oproštění se od vlastní sobeckosti a vzdání se nejmilovanější osoby pro její nejlepší dobro - prolínání časových rovin a úžasná metafora s přeříznutím provazů na mě udělala opravdu dojem), kvůli kterému se nakonec přikláním spíše k těm 4 *. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatela mat.ilda. (05.06.2016)

Opravdu krásné a zajímavé. Příběh, který mě nutil přemýšlet, protože jsem dlouho nechápala souvislost mezi dvěma časovými liniemi, nakonec se vše samo krásně ukázalo a moje hlava si mohla odpočinout a užít si zbytek snímku. Výborné drama o životě a připoutanosti k někomu. Ještě navíc prostředí Francie s Vanessou Paradis, která dle mého názoru není moc hezká, ale něco v sobě má. Film s postiženým chlapcem a dívkou - přece jen člověk necítí až tak velký soucit, takže si to celé užije na 100%. Hodila by se otázka: Opravdu existují spřízněné duše? .. Jelikož na to nám chtěl asi celý příběh odpovědět, ale záleží na každém, jak to na něj celé působilo. Ovšem hodně kvalitní a originální snímek. Zajímavá hudba, prostředí a herci. (10.06.2012)

Režisér zvláštním způsobem pracuje s narací - dvě časové roviny, které navíc skáčou v čase, zajímavá hra s hudbou i kamerou. K tomu výborné herecké výkony a tušení něčeho, na co divák čeká 120 minut.. a netěší se na to. Perfekcionistické - přesto mě to nedokázalo zcela pohltit. (05.04.2013)

Tak tady se asi povedou pořádné spory! Není se čemu divit, zvolená látka by sama o sobě vystačila na půl hodiny, ale tady se jde do hloubky lidské duše. Jakoby bylo v zájmu natočit mistrovské dílo, pohrávající si s každičkým detailem. Pravděpodobně se diváci rozdělí na dva tábory, jeden bude vyzdvihovat Cafe De Flore do nebes a ten druhý těžko rozdýchající pocity, které v něm toto drama vyvolalo, se bude utápět v myšlenkách "co to sakra bylo?!". Ale i o to tady šlo a závěr vám dá pořádnou ránu. Já se přikloním ke druhé polovině, i když uznávám a věřím, že pro někoho tohle může být maisrtštik a pětihvězdičkám se nedivím...a za hodinu vás to začne žrát a trochu tomu pomůžete...a druhý den jste z toho zase ve sračkách :-) 30% (21.07.2012)

Nemám slov ... polovicu času mi bolo do plaču. A Carole? Dá sa to? Môžem jej to veriť? Silná žena. A muzika? ... nádherne sa to počúvalo. Skvelá práca, Jean-Marc. 4,5* (17.11.2020)

Veľmi zaujímavá artovka. Vo svojej podstate jednoduchý príbeh, ale originálne natočený a dobre zahraný... Aj romantické aj psychlogické. Vzájomné prepletenie motívov bolo v skvelej rovnováhe s režisérskym prístupom i hudbou... (21.11.2013)

Křišťálově čistý mix citů, které se nebojí překročit hranici chápání, přesto je dokážete pochopit, splývání dvou odlišných světů, přesto nemáte potřebu je rozdělit, dvě hodiny času a nechcete je ukončit, transcendentní aranžmá Café de Flore a nemůžete přestat poslouchat... Tak takový je to film. (17.05.2012)