Přežijí jen milenci

"Nietzsche hryže do žíly, už jsme si svět zkurvili." Svět se v prdel obrací, každá další generace má víc a víc otrávenou krev a konec všehomíra už se nezadržitelně blíží...  Nic nového. Tohle tvrdili, filosofovali o tom a ve svých traktátech sepisovali už staří Římané, ve volných chvílích mezi orgiemi, podrobováním světa a hašením hořícího Říma. Akorát tenkrát neměli Jarmusche, aby o tom natočil  zhudebnělou, sebestředně kroužící nihilisticko-ekologickou sračku, Gilmour93 (sakra, ten chlap umí psát) promine. Ok, oprava, meditativně unylou rockovou baladu o stmívání naší civilizace a o upíří, naruby převrácené existenciální úzkosti, čili hrůzy nikoli ze smrti, ale z života tisíciletého a z pekla nekonečné nudy. Gretch Chet Atkins 6120 v nesmrtelných rukách sténá, struny se chvějí, vibrují a jejich nářek se šíří vzduchoporázdnem, až k vzdáleným, lhostejným hvězdám, na samém okraji vesmíru. Opulentní vizuální a hudební žranice, božsky vyhvězdičkovaná, bohužel poselství o lidstvu, zkaženém jak na slunci zapomenutý salám Gothaj, je průhledné a řidší než krevní plazma hemofilika. Nebezpečně se blíží odpadu, jak zoubky zpovykané upírské puberťačky ke krku nebohého režiséra. Kolik nábojů s dřevěnou kulkou vložím do šesti komor mého revolveru? Jen tři. Pro vyhořelého kytaristu Adama, pro zpruzeného mě a pro plamenného kazatele Jarmusche. Zatočím bubínkem a... ruská ruleta nás rozsoudí. (29.12.2022)

Až do konce mi to přišlo jako okázalá, vyprázdněná póza. Pak jsem pochopila, že specifická atmosféra filmu se mi zažrala pod kůži mnohem hloub, než jsem byla ochotná si přiznat. A nakonec mi došlo, že ta nenápadná aura civilizační znechucenosti a naděje ze zacyklení historie je mi vlastně velice sympatickým způsobem blízká a povědomá. Ten film nepřestává růst. (25.03.2014)

Po dlouhé době indies výplach hlavy. Jarmusch si pořád udržuje zvláštní status filmového podivína se svojí antivizí všeho standardního, tentokrát se podíval na zoubek upírům. Ukázal nám, že milují, cítí, ale taky že jsou současně zralí navštívit psychiatra a poté dlabat spoustu jím předepsaných pilulí proti depresi. Tenhle podivně krásný až zpomalený film skousne pozitivně jen málokterý divák .. (25.03.2014)

Keby som žil stovky rokov a pred očami sa mi menila hudba, móda aj ľudia, asi by mi to tiež začalo liezť na nervy. Časom. A asi by sa zo mňa stal tiež suchar, rezignoval na veci jemu prirodzené, obklopil sa gitarami a ignoroval čo je vonku. Keby som si dal občas malú nočnú prechádzku, aj tak by som len nachádzal, že všetko dobré už sa dávno vytratilo a zostali len muklovia - zombie - ľudia a tí stále robia tie isté chyby. A ja ako vyššia bytosť, nimi natoľko opovrhujem, že sa nimi nechcem ani len živiť. Doba je predsa iná, na rozdiel od nich som civilizovaný a oni majú krv aj tak znečistenú kde-jakým svinstvom z ulice. Stal by sa zo mňa snob, ktorý opovrhuje zvyškom noci, pretože skúsenosti o nej nič dobré nehovoria. Stojí to za hovno, všetko stojí za hovno, nech je to pekné a farebné ako neonový mesiac nad Tangierom, vždy všetko na koniec skončí len slzami. Čas robí svoje... Milenci asi spadnú do modrej, nefanúškovia nepochopia, hororári už vôbec a mainstreamový divák zaspí než poviete Mia Wasikowska. Ale časom, prežitými rokmi .. sa možno naladíte na ich vlnu depresie, možno vám začne svet liezť rovnako na nervy a keď toho začnete mať akurát "plné zuby", možno nastane čas zobrať gitaru a splynúť s nimi v temnote. Ako Jim Jarmusch .. (24.02.2014)

Jak praví Mylady Fibonacci: "It certainly was a visual." *** A jako arabeska, parabola, bajka, podobenství o ušlechtilém vztahu k životu a ke kráse ve všech podobách, o tom, že když dáte jedincům několik staletí, tak je nakonec i možné, že se mezi nimi začnou někteří soustředěně, trpělivě rozvíjet, tříbit smysly i vnímavost, naučí se vychutnávat dary jako pomalost, jednoduchost, samotu, klid a začnou být pozorní a galantní - a začnou dokonce i přirozeně vytvářet skutečné umění - jako sediment zkušenosti a moudrosti, rozvinutého citu i nadhledu. *** Ta provokativní myšlenka, že za jeden běžný lidský život, vzhledem k těkavé a sobecké povaze člověka, v umění téměř nelze nic skutečně hodnotného vytvořit - že všechna velká díla vznikala teprve dlouhověkým, proměněným a na veřejnost pronikala víceméně podsunutá ješitnými smrtelníky. *** Dávalo by smysl extrapolovat - nemohli by se tedy dál živit tím, že budou objevovat nesporné talenty, jakým je v závěru snímku například Yasmine, a proměňovat je, aby dali jejich darům šanci skutečně dozrát....? Vlastně by takový závěr slušel filmu logicky víc - nemuseli se vrhat na ten nezáživný pár, měli si samozřejmě vychutnat Yasmine. *** Nicméně i bez toho je tenhle snímek jedinečný šperk, v němž se mi nakonec smysluplně, s jemným humorem a bez malichernosti odladí i ty drobné ostré střípky, které mi zprvu padly do oka a chvilku hrozily překážet - např. se zdálo zjevné, že neměli Iana nechávat s Avou samotného - a vůbec bylo rozčilující, jak moc jí dovolili narušovat a ničit ten delikátní svět hodnot, smyslů a významů, v němž se pohybovali jako umní tanečníci - jenže, což bych to po staletích života neviděla jinak? Není nakonec takový zásah někde v hloubi přijímán jako vítaný posun, k němuž by se jinak nedokázali přimět? Zákony dialektiky. *** Zůstane po shlédnutí ve vědomí hutný bílý trpaslík, diamant velikosti planety, znící vesmírem zvukem obřího gongu. Je nám dáno se ladit. *** A mimochodem - tu základní ideu, že obyčejní lidé se vesměs chovají jako zombie, živé mrtvoly, které nedovedou docenit život a jenom všechno pustoší, takže už ohrožují nejen planetu Zemi, ale i život sám v jeho posvátnosti, Jarmusch později nabídl znovu, z trpčí a doslovnější perspektivy, v jízlivějším, ale stejně skvostném filmu Mrtví neumírají - více píšu zde. *** (Po deseti letech viděno znovu, s R. na B12. A je to pořád nakažlivě a provokativně uhrančivé.). *~ (25.03.2014)