Přežijí jen milenci

Jarmusch mě prostě nějak tou svojí pomalostí snad i sere. Beru, je to umělec, je jím zcela bez debat. Jenže já taky potřebuju, aby ve filmu nastalo čas od času alespoň nějaké napětí. Tyhle melancholický záležitosti nejsou pro mě. Nechci svým hodnocením fílm zbytečně shazovat. Koukalo se na to poměrně solidně, protože zde zní zajímavá hudba, herci jsou přesní, záběry nabídnou poetiku. Ale není zde nic kvůli čemu bych si film někdy toužil pustit znovu. Dokonce přemýšlím jestli mě i více nebavila Hranice ovládání. 50% PS: Tilda je o 20 let starší než Tom, přitom rozdíl mezi nimi vypadá na plátně tak na maximálně 10 let, smekám! (10.08.2014)

schválně začnu nenáviděným facebookovým klišé: ten pocit... když sedíte skoro osamoceni v maloměstském kině, kde jste před deseti lety objevovali své první Jarmuschovy filmy, kde nyní sledujete jeho nejnovější snímek a rozpoznáváte v něm námět, o jakém jste sami už odnepaměti snili! pokračovat budu neméně nenáviděnou dojmologií: není to ten případ, kdy mě film zcela pohltí a přestanu věřit v existenci čehokoliv mimo plátno, ani ten případ, kdy mě prostoupí emoce a doprovázejí mé myšlenky ještě několik dní po projekci. bylo to tlumenější, méně intenzívní, ale nehledě na intenzitu, to podstatné bylo, že v každém okamžiku bez výjimky jsem měl potěchu ze sledování těch vjemů, kam v neposlední řadě spadá u Jarmusche obzvlášť důležitá hudba. že ten málo intenzívní pocit byl do té doby zcela nevídaný a surreálný zážitek, jako kdybych sledoval film natočený jedním z největších géniů kinematografie podle mého scénáře, nebo snad výsledek telepatického propojení mezi ním a mnou. a tak míra zaujetí s každým okamžikem narůstala nehledě na sotva znatelný rytmus obrazu téměř se ztrácející v typicky mátožném tempu vyprávění až přerostla v naprostou fascinaci. po odchodu z kinosálu fascinaci vystřídala má typická skepse. tohle přeci nemůže být náhoda. ten film přeci nemůže být skutečný. (30.04.2014)

S mnoha látkami se Jim Jarmusch vypořádává po svém, rozvážně a jízlivě, což nesedne každému. Hlavně je ale povznášející, že nadále dokáže tenhle král americké nezávislé scény své fanoušky překvapovat. Jeho ústřední duo připomíná vyhaslé rockové hvězdy, které mají pocit, že už znají všechno a zbývá jen šeď a fádnost. Tilda Swinton a Tom Hiddleston jsou totiž upíři, kteří se nechtějí špinit mordy, tudíž životadárnou tekutinu berou z nemocničních zásob. On sbírá starožitné kytary a poslouchá fláky z vinylu, ona představuje jeho životabudič, se kterým se rozchází a zase dává dohromady už pár staletí. Rutina naruší až její nenažraná mladší sestra. Motivy se opakují, zásadní dialog, dějový zvrat nebo výrazné třenice se neobjevují. Prostě Jarmuschova oblíbená obyčejnost a minimalismus. Někomu to stačí a tuhle pomalu plynoucí atmosférickou jednohubku zhltne s chutí. (01.10.2020)

Jak praví Mylady Fibonacci: "It certainly was a visual." *** A jako arabeska, parabola, bajka, podobenství o ušlechtilém vztahu k životu a ke kráse ve všech podobách, o tom, že když dáte jedincům několik staletí, tak je nakonec i možné, že se mezi nimi začnou někteří soustředěně, trpělivě rozvíjet, tříbit smysly i vnímavost, naučí se vychutnávat dary jako pomalost, jednoduchost, samotu, klid a začnou být pozorní a galantní, je to šperk, v němž se mi nakonec smysluplně, s jemným humorem a bez malichernosti odladí i drobné ostré střípky, které mi zprvu padly do oka a chvilku hrozily překážet. *** Zůstane bílý trpaslík, diamant velikosti planety, znící zvukem obřího gongu. *** (25.03.2014)

Uhrančivě tajemný film s magickou hudbou. Příběh plyne zvolna, temně jako když vytéká hustá krev z přeťaté žíly. Zvláštně krásná androgynní Tilda Swintonová se přesně hodí pro roli prastaré upírky s mnohoznačným jménem Eva. Zdárně jí sekunduje Adam (ona blondýna, on černovlasý) v podání Toma Hiddlestona. Hvězdný trojlístek doplňuje životem znavený John Hurt - staletí jsou na něm doslova vidět. Krásný romantický film (neplést se sentimentálním tj. červenou knihovnou) vyprávějící obrazem. Nemalou roli hraje hudba - nejenže se okolo ní příběh točí, ale ona vytváří neopakovatelnou atmosféru celého snímku. Smysl pro detail, skvělou kompozici, barvy...symboly, odkazy a Detroit představující rozpad lidské civilizace (vybydlené město je více místem duchů, než živých lidí). Neúprosná alegorie našeho světa. ,,Nejsme v 15.století." ,,Tak je alespoň proměníme." ,,Ty jsi tak romantická...dobře...beru si tu holku." V jistých momentech jsem si vzpomněl na Scottův Hlad, a tak mne trochu zamrzelo, že nezazněla kultovní skladba od Bauhaus (jenže to by možná Jarmuschovi vytkli jako vykrádačku, škoda). Artová záležitost, kterou bych nedoporučoval příznivcům čistokrevných horrorů - budou zbytečně zklamáni. (04.12.2014)