REVENANT Zmrtvýchvstání

Podobně jako mluvíme o „hitchcockovských“ atributech některých thrillerů nebo „lynchovsky“ divných filmech, budeme možná brzy vztahovat jméno mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua na snímky, kolem nichž je uměle vytvářen mediální rozruch. Stejně jako u předloňského Birdmana, ani v případě Revenanta přitom doprovodný humbuk zdaleka neodpovídá tomu, jakou pozornost by si titul zasloužil na základě svých filmových kvalit. Dream team Iñárritu, Lubezki, Dicaprio mohl díky svým schopnostem natočit jeden z nejsugestivnějších dobrodružných filmů posledních let. Bohužel jim béčkově přímočarou zápletku nestačilo „naboostovat“ fludní kamerou, která předvádí ještě úchvatnější psí kusy, než jsme mohli vidět v Soy Cuba (pro mne etalon při hodnocení filmů s propracovanými dlouhými záběry). Příběh muže sežvýkaného medvědicí, který se po vzoru Odyssea vrací „domů“, je prokládán mystickými snovými (halucinačními) sekvencemi, dialogy o Bohovi převtěleném do veverky a projevy zkázonosnosti neregulovaného kapitalismu. Iñárritu, vyžívající se vždy v utrpení svých postav, by přitom byl ideálním režisérem pro syrový western tradičního ražení, v němž násilí slouží jako hlavní prostředek komunikace, udává dění do chodu, podmiňuje dějové zvraty a řeší problémy. Bohužel, jak naznačeno výše, se rozhodl sdělovat významy i jinak než spektakulárním násilím. Například slovy. Užití násilí coby ústředního vyprávěcího elementu je omlouváno jeho vsazením do vratkého rámce rodinného melodramatu, okouzleného indiánskou mystikou. Jsem přesvědčen, že Revenant by byl tonálně i rytmicky vyrovnanějším filmem, kdyby tak urputně nepředstíral filozofickou hloubku a ohromný duchovní přesah. Spirituálno se v něm totiž oproti Tarkovskému nebo Malickovi omezuje pouze na prázdná slova a nepůvodní symboliku. Formální stránka nijak povznášející není. Cyklické pojetí času, vlastní domorodému americkému obyvatelstvu, například vedle motivu spirály vyryté na čutoře zpřítomňuje akorát repetitivnost hrdinova utrpení. Jinak má film důsledně klasickou výstavbu s přesně načasovanými zvraty, svědomitým zužitkováním všech motivů a uspokojivým koncem, který nenechává žádnou podstatnou otázku nezodpovězenou. Je v pořádku, že jednorozměrné postavy slouží jako nástroje ke sdělování informací a popostrkování vyprávění potřebným směrem, ale nepřijde mi moc v pořádku, pokud neslouží k ničemu dalšímu navzdory snaze filmu přesvědčit nás skrze ně o vlastní důmyslnosti a zaujetí pro věc (v tomto případě zájmy původních obyvatel Ameriky, viz dokument o natáčení A World Unseen, v podstatě velmi naivní anti-kapitalistická a ekologická agitka). Nejvýstižnější metaforou filmu, který pragmatismus navenek kritizuje, ale zároveň je svým nakládáním s postavami a tématy vrcholně pragmatický, pro mne zůstane gif, na němž se představitel hlavní role coby zaživa pohřbený, potrhaný a polámaný Hugh Glass z posledních sil drápe za vysněným Oscarem. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, Madsbender, Radek99, Arbiter, ScarPoul, maddy, eye candy, SeanLSD, Triple H, Honzua, Avathar, wallax (28.01.2016) (méně) (více)