Věra 68

nic více ani méně, než zveličený náhled do velmi rozsáhlého a pečlivě vedeného archivu vzpomínek významné sportovkyně. jako takový se přirozeně soustředí spíše na profesní život, od jeho začátků, přes strmý vzestup k hlubokým krizím, a jen občasně, do jisté míry neochotně zmiňuje fakta života osobního - rodinného, milostného. úrovně skutečně niterné biografie (například Proměny přítelkyně Evy od režisérky Drahomíry Vihanové) snímek ani zdaleka nedosahuje. osobnost Věry Čáslavské v něm ovšem dominuje, ačkoliv jinak, než jako pouhý objekt zájmu zvídavého oka kamery. dodnes vitální žena je nejen protagonistkou dokumentu, ale díky své zjevné schopnosti prosazovat samu sebe a vlastní cíle se dozajista podílela na konečné podobě filmu i mnoha jinými cestami. uznání zaslouží pochopitelně i režisérka Olga Sommerová, její cit pro vedení kamery, které se ujala Olga Špátová, a zobrazení celků krajin a panoramat, sněhu pokrývajícího mrazivé reminiscence sovětské totality, svěžest mexických nebes. jistou neschopnost jít dostatečně do hloubky tématu záplatují humorné okamžiky, dodnes působivé "týdeníkové" záznamy hrdinčiných triumfů, "tichých protestů" a pohnutá shledání s blízkými. pokud díky precizní režii zapadají životní souvislosti jedna do druhé, uznávám, že někdy i záběry dojatých tváří mohou být samy o sobě dojímavé. (25.10.2012)

V jednom pochvalném komentáři se píše "Mramorizace paní Čáslavské dopadla výborně". A v téhle větě se skrývá kámen úrazu. Právě proto, že je v něm pořádný kus pravdy. Snímek připomíná národní obrození se svou výrobou vlasteneckých ikon a adorací vlastenectví. Sommerová nejenže nemá od své hrdinky odstup, ale ani se netají svým přátelstvím a naprostým ztotožněním s paní Věrou. Dokument nic nezkoumá, nehledá a nepřemýšlí, jen pečlivě naplňuje dávno vytvořený stereotyp o výjimečné ženě hrdince a symbolu odporu proti okupaci. Po profesní stránce je to rutinní tříhvězdičkový snímek, kde si můžete pochopitelně přidat hvězdičky za ztotožnění se slavnou sportovkyní. Jenže je tady ještě poslední třetina filmu, kde se řeší - opět zcela jednostranně - tragické úmrtí ex-manžela pana Odložila. Ten se počátkem 90. let setkal se svým synem na diskotéce a po krátké výměně názorů skončil na podlaze se smrtelným úrazem hlavy. Soud syna odsoudil za ublížení na zdraví s následkem smrti. Proces byl médii sledován s mimořádnou pozorností jednak proto, že paní Věra byla národní celebritou, jednak se očekávalo, jak se zachová Václav Havel coby její přítel a zaměstnavatel. Podle očekávání přišla prezidentská milost, zůstalo rozhořčení Odložilových příbuzných a rozpaky nad podivnou tečkou za celým případem. Sommerová se mohla (moudře) probírání téhle bolavé rodinné tragédie vyhnout. V opačném případě měla dát prostor i druhé straně, vyhledat svědky a nechat promluvit soudní znalce. Místo toho jsou diváci svědky trapného emočního výlevu Johna Boka, svérázné figurky polistopadové společnosti. Za tenhle podpásový faul si snímek víc než 40 % celkového dojmu nezaslouží. Za zmínku stojí, že Sommerová si zjevně neuvědomuje, jak problematický je její přístup, i když patří k těm, kteří se rádi zapřísahají morálkou a udělují lekce z chování. (28.01.2013)

Rozhodně zajímavý dokument, který sice neukazuje nic extra nového, ale ukazuje nám jednu z nejvýznamnějších českých sportovních osobností, které si rozhodně zaslouží, aby byly připomínány. Je zajímavé, jak život jednoho člověka mlže mát vrcholy a propady a různé zákruty, které jsou nečekané a zvláštní. (02.10.2017)

Nechápu, proč se točí takovéto degradující dokumenty. Věru Čáslavskou, ač si jí vážím za reprezentaci vlasti, její sparing partneři naprosto pohřbili. Nejhorší byl asi John Bok, který dojem z kauzy rodinné vraždy úplně zazdil. Václav Havel pak nedůvěryhodnou obhajobou amnestie pro vraha přidal poslední lopatu hlíny na hrob. Představila jsem si, že jsem člen Odložilovy rodiny, tenhle všechen hnus o mrtvém poslouchám, a zvedl se mi žaludek. Ať byl jaký byl. Věra Čáslavská tam v obou případech byla jaksi navíc, což ubohý dojem ještě umocnilo. Její agresivní a sprostá kamarádka taky na sympatiích nepřidala. Většina tvorby Olgy Sommerové se mi líbí. Tímto paskvilem se zřejmě chtěla někomu zavděčit nebo zaplatit povinné desátky režimu. Jinak si to vysvětlit nedokážu. Příště, prosím, točte dokument o Věře Čáslavské takový, aby byl o ní a ne o několika uřvaných nesympatických nýmandech, kteří ji svým exhibicionismem a vulgaritou úplně zastíní. Nikdy nedávejte prostor lidem, kteří hanobí mrtvé, zejména zemřelé násilnou smrtí. Celkový dojem je velmi špatný, veškerou mou důvěru a obdiv k paní Věře zlikvidoval a nevím, zda jí to mám přát nebo ji politovat. Hvězdička je za ty medaile. (02.01.2014)

Něco jsem o Věře Čáslavské věděl, ale to nemohlo předčit komplexní dokument Olgy Sommerové (můj první), o ženě nezlomného ducha, která se tak ráda směje. Okamžiky, kdy se sama zlehčuje či ve správnou chvíli střižené záběry se zemitou správcovou stadiónu trefně vyvažují části, které by mohly být špatně patetické a ty, které jsou důstojné opravdově. V téhle souvislosti mě napadl Karel Gott, ze života sportovkyně nečiší kalkul, beznázorovost a proplouvání všemi dobami ani náhodou a to se oba odrazili od můstku proslulosti ve stejné době, i když opačném (leč podobně přijímaném) odvětví. Respekt! (17.05.2012)