Tři barvy: Červená

Snímek Tři barvy: Červená jsem viděl, obzvláště vzhledem k poslednímu půlroku, po velmi významné filmové odmlce. Pravděpodobně je tak tím největším důvodem, proč se mi ze čtyř posledních počinů Krzysztofa Kieslowskiho ten jeho poslední líbil zdaleka nejvíce. Nenudil jsem se totiž tak, jakobych se byl býval nudil v případě nějakého předkrmu v podobě popcornového blockbusteru, který bych si dost možná neuváženě dal a dokázal jsem se soustředit jako nikdy. Navíc jsem se zrovna pohyboval v prostředí intelektuálními a složitými filmy nezasaženém, takže jsem se cítil opravdu důležitě, zvláště při narážkách ostatních: "Ty jsi to skutečně dokoukal? Tebe to jako fakt bavilo? Já jsem to teda nevydržela ani deset minut." Ve chvíli, kdy jsem Červenou sledoval, jsem zkrátka musel pomlaskávat spokojeností. Ovšem s několika denním odstupem si však marně vzpomínám na jakýkoliv detail v ní obsažený a jsem schopen vybavit si možná tak chlápka - šmíráka. (30.07.2006)

Tento díl trilogie je barvou srdce, barvou lásky, něhy, blízkosti. Je příběhem ne o jejich vznikání a jsoucnosti, ale naopak úsilím o postižení a postižitelnosti hledání nesnadných průsečíků na životní cestě, díky nimž, pochopíme-li, se můžeme stát - nebo chcete-li dosáhnout, být účastni - součiniteli těchto skutečných vrcholů života, vrcholů, jichž nedosáhnou zdaleka všichni. Mystérium, jehož hlavním dějištěm vedle nezbytné kulisy světa jsme my sami, naše já, naše mysl, naše srdce, se odehrává každodenně a rozumově je zcela neuchopitelné. Teprve post factum zjišťujeme, jsme-li na tento nejnesnadnější výstup života připraveni, kde jsme patrně udělali chybu, v kterém okamžiku jsme se měli více rozevřít a v jiném naopak ztajit. ČERVENÁ frygické čapky svobody je prolnutím dvou životních osudů, osudů, které jsou si - měřeno konvenčním pohledem - nanejvýš vzdáleny. Společný jmenovatel srdce talentované půvabné studentky i stárnoucího soudce je postupně vede přes společnou starost o opuštěnou nezkrotnou psí matku k vzájemně sdílenému - slovy, pohledy, úsměvy, úkradky okamžiků - ponoru do vlastních životů. Tuto základní linii rafinované kompozice filmu překrývají osudy třetích lidí, kteří zdánlivě nahodile, ve skutečnosti však zákonitě vstupují do přítomnosti, minulosti, ale i budoucnosti jejich životů. V tomto pomyslném průsečíku, v němž v tomto případě soudce zastupuje studentčinu budoucnost ve filmu jen naznačeného zralého Valentinina věku a studentka naopak minulost a osudové křižovatky soudcova právnického mládí, se jinak, nově, objevně zrcadlí Kieszlowského životní existenciální téma hledání a nacházení obnaženého a plného lidství v průsečíkových chvílích hraničních momentů našich bytí. Oba protagonisté, zralý a zkušený Trintignant i tehdy dozrávající Irene Jacobová, s evidentním zaujetím zvládají své party s dech beroucí bravurou. Jacobová se tu projevuje jako další velká stálice tehdy nastupující nové generace francouzských filmových umělců a jako její další mimořádná osobnost vedle o poznání nervnějšího herectví Juliette Binochové. Je škoda, že tato trilogie uzavřela filmografii předčasně zesnulého polského velikána světového formátu, v mnoha ohledech plně srovnatelného s o generaci starším klasikem moderní polské kinematografie hraného filmu Andrzejem Wajdou. (27.05.2008)

S polskou kinematografiou mam zle skusenosti od Kieslowskeho filmu Krotki film o milosci a Krotki film o zabijaniu. A tento film Trois Couleurs : rouge na tom nic nemeni. Hovno sa tam dohromady deje, len akysi starsi sudca /Jean Louis Trintignant/ odpocuva susedov a naramne sa na tom bavi. A postupne vyplavaju na povrch starcove tajomstva, ktore postupne zveri mladej slecne. A ja som sa nudil, herecke vykony su len priemerne, rezia je priemerna a dialogy su taktiez len priemerne. No nic, tymto na polsku kinematografiu definitivne seriem, lebo stoji za hovno. Jo, jo , stale tvrdim, ze je pravom na okraji filmarskeho diania a pravom je podcenovana. Aj nadalej ostanem verny kvalitnej europskej mimopolskej filmarskej produkcii. Z Talianov to su u mna Sergio Corbucci a jeho Pari et Dispari, Antonioni a jeho La Deserto Rosso, Steno, Fellini, Lamberto a Mario Bava. Z Francuzov Truffaut, jean Renoir, Claude Zidi, Granier-Deferre, popripade z dalsich europskych narodov filmy od velikanov ako Bergman, Tarkovskij a Michalkov. 50 % (04.11.2014)

Z celej trilógie farieb , podotýkam geniálnych farieb asi najlepšia. Samostatný film je tak isto ako predošlý sofistikovanejší a opäť v nás prebúdza otázky na ktoré asi každý hľadá odpovede a ako to už býva tak pomocou symbolizmou a poetiky farieb. Vzťah medzi Valentine a starca je krásne vybudovaný, s prvého zoznámenia si vás hneď starec získal a vy už sledujete spleť udalostí, ktoré vyvrcholia vo finále, ktoré je krásnym prepojeným začiatku a konca a predzvesťou niečoho nového. Zaťiaľ čo prvý film sa zaoberal túžbou začať od znova s kombináciou tvorby umenia a druhý o tej pravej láske a jej dostupnosti a potrebnosti tento diel je o komunikácií medzi ľudmi , ktorá je tak dôležitá. Dokazuje to úvodná scéna keď sledujeme telefónny kábel a počujeme rozhovory ale tiež aj záber s kultovou babičkou čo sa cez všetky tri filmy pokúšala strčiť sklenenú flašu do kontajnera ale nikdy sa jej to tak úplne nepodarilo a každý s hrdinou túto babičku ignoroval ale Valentine jej pomohla. Veľmi dobré boli spravené scény so psom a hlavne koniec, ktorý je pre mňa vrcholom poetiky a dokazuje že Kieslowski ako tvorca sa môže radiť k najväčším umelcom art filmu ako je Kurosawa, Almodóvar a ďalší. (28.05.2008)

Závěrečná část filmové trilogie Tři barvy a zároveň Kieslowského poslední film. Červená, to je bratství. Je to také soucit s bolestí druhých. Snímek obsahuje prvky známé z předešlých částí, dal by se označit za syntézu všech tří. Tato filosofická meditace je mistrovskou studií psychologie postav. Vypráví příběh mladé studentky-modelky Valentine a soudce v penzi, který odposlouchává telefonní hovory svých sousedů. Oba spojuje osamělost. Lze říci, že to jsou "spřízněné duše". Na pozadí se odehrává příběh mladého studenta práv Augusta, soudcova alter ega. Závěr je emocionálně vyhrocený, ale bez zbytečné klišovitosti. Ten všechny části trilogie symbolicky propojuje a dává jí tak zcela nový význam. Pro mě osobně jsou Tři barvy největší evropskou filmovou událostí 90. let. (07.01.2007)