Nymfomanka, část II.

"Druhá" Nymfomanka pokračuje v trende, ktorý nastolila prvá a ešte otvorenejšie vedie diváka k premýšľaniu nad tým, či a čo konkrétne si má z nej vlastne vziať. Úvaha nad myšlienkovou hodnotou sa pod náporom prívalu bezvýznamných slov a uštipačných pomrknutí na diváka vytráca. Otázkou je, či tam nejaká skutočná myšlienková hodnota (Trier pri tomto slovnom spojení v kontexte svojho filmu musí prskať od smiechu) vôbec bola, ale to je nepodstatné. Oveľa dôležitejšie je, ako neustále formou bumerangu vracia smerom k nám výstrahu nad zbytočnosťou hľadania nejakého jasného zmyslu a významu, čím sa elegantne otáča smerom k súčasnému filmu a vraví: "Ste si istí, že ho tie ostatné filmy majú?". Nebudem sa nad tým ďalej pozastavovať. V komentári k "prvej" Nymfomanke som nespomenul dve veci, takže nasledovné sa vzťahuje na obe časti. Tou prvou je násilná montáž, ktorá absurdne urýchľuje niektoré scény a bez prestania opäť evokuje úvodné titulky "Toto je zostrihaná a cenzurovaná verzia". Došiel som k presvedčeniu, že je tento výrok klamlivý; neverím, že Trier svoj film prenechal strihačom mimo jeho dosahu a nechal si tak ujsť možnosť podporiť svoju reklamnú kampaň pri úspešnom opätovnom vyvolaní dojmu, že toto ešte zďaleka nie je o, na čo sme čakali a prinesie nám to až predĺžená verzia (na ktorú si s chuťou počkám, aby som sa presvedčil, že to tak nie je). Podruhé, dogma 95 a Trier. Dobre vieme, že dogmu LVT porušil už dávno, ale vo svojej voľnej trilógii a Nymfomanke predovšetkým dohnal túto skutočnosť až na úroveň kopania do mŕtvoly nielen formálnymi rozdielmi medzi jednotlivými kapitolami (najzreteľnejšie sa to dá pozorovať na čiernobielom Delirium a záverečnom zrnitom The Gun), ale hlavne dvojicou efektových scén (pád do rieky/ kníh, prvý orgazmus). Ale späť k druhej časti: temporytmus zostáva zachovaný, avšak štýl rozprávania naberá temnejšie tóny, je mrazivejší a násilnejší aj smerom k stráviteľnosti pre obyčajného diváka (nadstavba v podobe početných odkazov a prepojení s Antikristom, ktorého jedna scéna priamo cituje, čím mi v neblahom očakávaní vyvolala zimomriavky, volá po znalosti staršieho filmu pre pochopenie toho nového). Vyniká v jednotlivostiach a výbuchoch smiechu pri konkrétnych scénach (černosi, úchylák Jean-Marc Barr ako utajovaný pedofil), ale ako celok je roztrieštenejší, čím ešte viac volá po spojení do jedného filmu a navrátení do pôvodného stavu, v akom prišiel na svet. Vlastne pôsobí ešte vykonštruovanejšie ako "jednotka" a nie som si istý, či je to lepšie alebo horšie s ohľadom na režisérsky zámer; finále síce zodpovedá vývoju motivácie a konečného rozhodnutia hrdinky, ale nie je úplne kóšer. Na druhú stranu, všetko funguje perfektne a väčšina úskalí a chybičiek spočíva len a len v orezanosti a rozdelení materiálu do dvoch častí. Pre samostatnú Nymfomanku č.2 teda platí verdikt 90%. Pre Nymfomanku ako neoddiskutovateľný celok, v ktorom jedna časť nedokáže fungovať bez druhej, je verdikt 100%. ////////// Director's Cut (dvojpremiéra 18.10.2014): 100% Predĺžená verzia narozdiel od umocnenia doznievania a explicitnejších záberov v prvej časti prináša "dvojka" vo fenomenálnom zostrihu úplne nové vrstvy, línie, motívy a významové roviny príbehu. Neporovnateľne prepracovanejšie psychológia, vzťahy, nové zakomponované mikrorozprávania, dlhé jednozáberovky, jedna extrémne fyzicky surová pasáž a geniálna divácka masáž. Umocnenie pasáží len so zvukovou stopou bez obrazu, trochu odlišne vyznievajúci záver a jeden nepatrný scudzovací efekt, ktorý všetko mierne prevracia naruby :-) Neporovnateľne lepšie ako skrátené kinoverzia a prvá časť. (28.07.2014) (méně) (více)

Příliš mě nepřekvapuje, že si zde dvojka vysloužila o něco slabší hodnocení - v porovnání s jedničkou zde citelně ubylo vtipu i předchozí lehkosti. Člověk rozmlsaný z divácké vstřícnosti jedničky se tak může cítit poměrně zklamán. Podobné pocity dostihly i mě, ale trochu z jiného důvodu. Poměrně nepříjemně zaskočen jsem byl totiž přeobsazením herců v hlavních rolích, kteří svým "mladším verzím" vůbec nejsou podobní (Charlotte Gainsbourg vs. Stacy Martin & Michael Pas vs. Shia LaBeouf ) - u současných filmů, jejichž děj se odehrává na delším časovém prostoru, jsem zvyklý, že se se hercům spíše zesvětlí vlasy či digitálně přidá nějaká ta vráska, než že by si člověk musel náhle zvykat na jinou tvář, ale nechť, vlastně to není tak důležité. Osobně mi přijde, že tento film jde vlastně tak nějak obecně proti diváckým očekáváním a záměrně je bortí. Třeba v sekvenci s dvěma černochy by asi každý čekal, že bude svědkem toho, jak si trojice na plátně střihne sendvič - Trier namísto toho celou scénu přemění ve směšnou frašku, která vyzní do ztracena. Skoro jako na truc nejenom tomu, co divák čeká, ale téměř proti duchu celé jedničky - tam, kde jednička oslavovala nevázanou sexualitu a promiskuitní radovánky, přichází dvojka s neradostným líčením nejrůznějších problémů hlavní hrdinky: konflikty s kolegyněmi na pracovišti počínaje a třeba odřenými genitáliemi konče. Přesto si myslím, že je tento film s jedničkou zcela srovnatelný a kvalitativně rovnocenný. Ne vše mi tam úplně sedlo, ale nejenom díky překvapivému závěru jsem si uvědomil, že to je vážně velmi chytrý film, který inspiruje k celé řadě plodných zamyšlení. Osobně jsem například ocenil odvahu, s níž se Trier postavil nejenom za svou hrdinku, ale i za postavu pedofila, kterého Joe překvapivě přivede orálně k vyvrcholení. V dnešní době, která je honem na pedofily posedlá, to vnímám jako mimořádnou odvahu a možná nejvíc kontroverzní moment obou filmů, ačkoli jeho sdělení je po mém soudu zcela prosté a správné: pedofilní sexuální orientace je prokletí, které své nositele doživotně pronásleduje, a Trier vzdává hold těm, kteří se ovládnou a nikdy žádnému dítěti neublíží. Proti tomu přece nelze říct ani ň, pokrytecký diktát současné politické korektnosti ale dělá z tohoto téma tabu, o kterém se nemluví. Jednička i dvojka jsou jako jin a jang - pevně do sebe zaklesnuté, bez sebe nemyslitelné a tvořící dohromady jeden celek, který velice působivě a otevřeně ukazuje na nejrůznější skrytá zákoutí lidské sexuality, aniž by se uchyloval k samoúčelné explicitnosti. Je spíše paradoxní, že takto otevřený a odvážný film působí na diváky odkojené internetovým pornem v podstatě nesmírně cudně a náznakově. Přitom ve srovnání s filmy řekněme z 60. let působí obě části Nymfomanky naopak neslýchaně pornograficky, na čemž je jen vidět, jak záleží na použitém kontextu, ve kterém toto chcete hodnotit, a jak moc se současné vnímání sexu ve filmu posunulo. Může to ještě vůbec někam gradovat? chtělo by se ptát... Za mě osobně silné 4 hvězdy, doprovázené chutí vidět v brzké době oba filmy znovu. (13.01.2014) (méně) (více)