Nymfomanka, část II.

Příliš mě nepřekvapuje, že si zde dvojka vysloužila o něco slabší hodnocení - v porovnání s jedničkou zde citelně ubylo vtipu i předchozí lehkosti. Člověk rozmlsaný z divácké vstřícnosti jedničky se tak může cítit poměrně zklamán. Podobné pocity dostihly i mě, ale trochu z jiného důvodu. Poměrně nepříjemně zaskočen jsem byl totiž přeobsazením herců v hlavních rolích, kteří svým "mladším verzím" vůbec nejsou podobní (Charlotte Gainsbourg vs. Stacy Martin & Michael Pas vs. Shia LaBeouf ) - u současných filmů, jejichž děj se odehrává na delším časovém prostoru, jsem zvyklý, že se se hercům spíše zesvětlí vlasy či digitálně přidá nějaká ta vráska, než že by si člověk musel náhle zvykat na jinou tvář, ale nechť, vlastně to není tak důležité. Osobně mi přijde, že tento film jde vlastně tak nějak obecně proti diváckým očekáváním a záměrně je bortí. Třeba v sekvenci s dvěma černochy by asi každý čekal, že bude svědkem toho, jak si trojice na plátně střihne sendvič - Trier namísto toho celou scénu přemění ve směšnou frašku, která vyzní do ztracena. Skoro jako na truc nejenom tomu, co divák čeká, ale téměř proti duchu celé jedničky - tam, kde jednička oslavovala nevázanou sexualitu a promiskuitní radovánky, přichází dvojka s neradostným líčením nejrůznějších problémů hlavní hrdinky: konflikty s kolegyněmi na pracovišti počínaje a třeba odřenými genitáliemi konče. Přesto si myslím, že je tento film s jedničkou zcela srovnatelný a kvalitativně rovnocenný. Ne vše mi tam úplně sedlo, ale nejenom díky překvapivému závěru jsem si uvědomil, že to je vážně velmi chytrý film, který inspiruje k celé řadě plodných zamyšlení. Osobně jsem například ocenil odvahu, s níž se Trier postavil nejenom za svou hrdinku, ale i za postavu pedofila, kterého Joe překvapivě přivede orálně k vyvrcholení. V dnešní době, která je honem na pedofily posedlá, to vnímám jako mimořádnou odvahu a možná nejvíc kontroverzní moment obou filmů, ačkoli jeho sdělení je po mém soudu zcela prosté a správné: pedofilní sexuální orientace je prokletí, které své nositele doživotně pronásleduje, a Trier vzdává hold těm, kteří se ovládnou a nikdy žádnému dítěti neublíží. Proti tomu přece nelze říct ani ň, pokrytecký diktát současné politické korektnosti ale dělá z tohoto téma tabu, o kterém se nemluví. Jednička i dvojka jsou jako jin a jang - pevně do sebe zaklesnuté, bez sebe nemyslitelné a tvořící dohromady jeden celek, který velice působivě a otevřeně ukazuje na nejrůznější skrytá zákoutí lidské sexuality, aniž by se uchyloval k samoúčelné explicitnosti. Je spíše paradoxní, že takto otevřený a odvážný film působí na diváky odkojené internetovým pornem v podstatě nesmírně cudně a náznakově. Přitom ve srovnání s filmy řekněme z 60. let působí obě části Nymfomanky naopak neslýchaně pornograficky, na čemž je jen vidět, jak záleží na použitém kontextu, ve kterém toto chcete hodnotit, a jak moc se současné vnímání sexu ve filmu posunulo. Může to ještě vůbec někam gradovat? chtělo by se ptát... Za mě osobně silné 4 hvězdy, doprovázené chutí vidět v brzké době oba filmy znovu. (13.01.2014) (méně) (více)