Stávka

Jeden z nejdůležitějších filmů vůbec. Ejzenštejn byl průkopníkem nových druhů směru v dynamice filmu, jako např. montáž a střih, konflikty a rozpory, marxistická filozofie, vizuální kontrasty a konstruktivistická estetika. [8/10] (Goskino, Proletkult) (Němý čb. /// Produkce: Boris Mikhin /// Scénář: Grigorij Alexandrov-Mormoněnko, Sergej M. Ejzenštejn, Valerij Pletněv, Ilja Kravčukovskij /// Kamera: Vasilij Chvatov, Vladimir Popov, Eduard Tisse) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (31.12.2011)

Při vyslovení jména Ejzenštejn většinu z nás napadne okamžitě jeden film – Křižník Potěmkin. Ten zastiňuje mistrova další díla, kterým se nedostalo takového uznání, leč určitě stojí za zhlédnutí. A to je právě případ tohoto filmu. Ten vznikl při příležitosti výročí revoluce z roku 1905 a natáčením byl pověřen tehdy poměrně neznámý začátečník (předtím natočil jen jakousi filmovou vložku jedné Ostrovského divadelní komedie – Pochiscenije dnevnika Glumova). Byla to určitě velká sázka do loterie, zadavatelé se mohli obrátit na prověřené tvůrce. Neudělali tak a umožnili režisérovi zúročit své zkušenosti z divadla. Často se bere v potaz Ejzenštejnova politická orientace, která zřetelně vystupuje z některých jeho děl. Já však radikálně odděluji politiku od filmu a laicky pozoruji jen jeho zpracování. Děj se odvíjí kolem jedné stávky v továrně, vypráví o jejím průběhu a o konečném potlačení. Ve své době měl snímek velký divácky ohlas, což autora nejen těšilo, ale hlavně motivovalo do další tvůrčí práce. Experimentuje zde jak s obrazem, tak i s dějovou výstavbou, jenž je často zmatená (inspiruje se i Griffithem). Jak už sám název vypovídá, jedná se o silně antikapitalistický a proticarský film. Kapitalisté ve vedení podniku jsou vykresleni s odpudivou arogancí a carské složky tehdejšího Ruska jako chladné a bezcitné elementy, udržující pohromadě celé soukolí. Můžete nadávat na propagandistickou stránku, avšak vezmete-li tuto prvotinu průkopníka sovětské kinematografie jako celek, nemůžete ji odsoudit. (20.09.2003)

"To co je do frasa tohle za bordel kurva?" - náhodný ruský kolchozník, dívající se v roce 1925 na chaotickou montáž sekundových střihů. Někde jsem četl, že průměrná délka záběru v Stávce je DOKONCE ještě kratší než u jiných tehdejších ruských filmařů a mě nějak strašně baví ta představa, že Rusové byli někdy v nějakém kulturním aspektu považovaný za ze řetězu urvaný nedočkavý raplíky. (19.02.2023)

Snímky z 20. let bývají vzrušující pro filmové historiky, avšak běžné publikum u nich pociťuje zub času až příliš silně. Přesto existují výjimky, které dokázaly zestárnout s takovou grácií, že dodnes nechávají diváckou obec v němém úžasu. Platí to třeba pro řadu děl Sergeje Ejzenštejna včetně jeho prvotiny Stávka. Navzdory faktu, že ideologie těchto filmů je značně pomýlená. Jednoduchou synopsí se snímek liší třeba od Křižníku Potěmkin či Deseti dní, které otřásly světem, kde Ejzenštejn mnohem detailněji sledoval průběh historických událostí. Ve Stávce není tolik svázaný vykreslováním postav či povinným převyprávěním reálií, což je jedině ku prospěchu věci – o to větší důraz je díky tomu kladený na formální finesy a neustálé zásobování publika dechberoucími obrazy. (20.11.2022)

Od té doby, co jsem poznal Pudovkina, mi Stavitel mostů leze krkem. Nicméně ze všech jeho montážních filmů je Stávka s přehledem nejzábavnější - a to na vrub bizarnosti. Funguje stejně dobře jako agitka i jako ztřeštěná komedie. V deseti minutách se zde objeví tolik geniálních zjevů, kolik by jich člověk nenapočítal ani v Browningových Zrůdách. Pokud však něco postrádám, je to Pudovkinova empatie, schopnost nahlížet za povrch, vidět svět jako živoucí organismus, v němž bez ustání probíhají stovky a tisíce magických jevů... (15.01.2011)