Něžné vlny

Překvapivě škatulkovité, nepatrně zkratkovité a přesto jako celek neodolatelné. Jiří Vejdělek sešívá jednotlivé eskapády hlavních i vedlejších postav ne snad přímo horkou jehlou, ale spěch je ze scénáře často patrný i tak. Zachraňuje ho patřičně kouzelná Lucie Šteflová, lehce dřevěný, ale paradoxně tím spíš uvěřitelný Robert Cejnar a hlavně chameleon Hynek Čermák, který dokáže dokonale prodat i tu nejočividnější hlášku. A jak se tak celá úsměvná podívaná chýlí k závěru, úsměv mi v oněch skutečně Něžných momentech ne a ne slézt z tváře. Jakmile se totiž ústřední melodie rozehraje na klavír v plné parádě, potisící si uvědomím, že nostalgické příběhy o prvních láskách mě dokážou položit na lopatky už pěkných pár let a očividně se na tom nic nehodlá měnit. (05.08.2014)

,,NEPODLÉHEJ PANICKÝMU STRACHU, ONA TI POMŮŽE...“ /// Něžný vlny chcou bejt něžný. Už jen ta hudba… Normalizační časy - Občanskej průkaz nečekejte. Jen takový vyprávění o mladým Hrdličkovi, jeho mámě, tátovi, první lásce, francouzáku vod učitele tělocviku (ty vole, žádná pedofilie furt…), pošťákovi, taky Dyk je tady (v češtině vole, jméno!...), neprudí, ale bohužel nic (nebo mnoho) neřeší. Ani to, kolik rámusu nadělá puberta. Humor sází na pubertální erotiku, ale jinak to má naštěstí blíž k rodince Součkových, než k obyvatelům Babovřesk. Ten film je určitě milej, ale pro mě naprosto zbytečnej. Prázdnej… (už mi lásko není 20 let…). Asi proto. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nevím, jak zbavit manžela apatie. 2.) Chci se konečně dozvědět pravdu o 17. listopadu. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (02.06.2014)

Masturbační fantazie Jiřího Vejdělka, díl šestý. Jeho bezkonfliktní menzelovské kýčaření je tentokrát urážlivější tím, že idylické bezčasí dělá z normalizace. Její zpřítomňování se omezuje na ostalgické fetiše typu branné výchovy, modré teplákovky a červených spartakiádních trenýrek. Počasí je permanentně slunečné, primárním zájmem hrdinů je uspokojení tělesných potřeb (trápí je jen hormony a rodiče), špatné je to, co brání v individuální spokojenosti (přesně tak vyznívá otcova apatie po zákazu vycestovat) a konflikty vznikají z malicherností, jako je nevěra, a nemají dopad na existenční situaci postav. ___ „Zplebejštění“ normalizační reality je tak důsledné (a tak varovně podobné deintelektualizovaným světům tehdejších komedií), že i studium výtvarného umění musí být převedeno na pubertální čumendu a hra na piano na prostředek k balení holek. ___ Malost a spokojená zaprděnost v duchu „hlavně, že se máme rádi“ dostává přednost před ambicióznějšími životními cíli a monstrózní podoby nabývá během závěrečného přepsání listopadu 89‘. Ze sporného úseku našich dějin se tím definitivně stává objekt jednorozměrného výsměchu na úrovni televizní estrády (do stejné kategorie spadá nepatřičný gag s radioaktivními houbami). Inu, nevíš si s normalizací rady, nepřemýšlej a hloupě se jí vysměj. Epizodka na Národní třídě, k níž by měl celý film – trochu dle modelu HIMYM – po celou dobu směřovat, působí jako násilně přilepený epilog. Řetězec volně propojených epizodek by klidně mohl skončit tím, že se z otce stane poslední československý prezident. Mělo by to srovnatelně zanedbatelnou souvislost s předcházejícími 90 minutami. ___ Jako na tolika jiných současných českých filmech, také na tomto lze zkoumat, jak to vypadá, když selže dramaturgie (resp., když žádná dramaturgie není): ze scén nic nevyplývá, nejsou dále nikam rozvíjeny, postavy se nesmyslně objevují a mizí (i když film na začátku naznačuje, že bude mít jednoho hlavního vypravěče) a jejich proměny jsou nárazové a neodůvodněné (protagonista se zbaví strachu z vody zřejmě jen pro to, že film už musí skončit). U jediné potenciálně zdařilé scény, která nemá diváky za idioty a nezůstává na povrchu, si pak nejsem jistý, zda byla skutečně zamýšlena jako metafora toho, že dění zasluhující pozornost se v roce 89‘ přeneslo z promítacího plátna, na které všichni tupě hleděli, do promítací kabiny. I pokud to takhle bylo myšleno, na jeden film je jedna podařená scéna zatraceně málo. 20% Zajímavé komentáře: Vančura, pakobylka, Sdoom (30.01.2019)

Před zhlédnutím skepse, že zase další film z doby, kdy nám tu ještě vládl bolševik. Jako by se Češi z této tématiky neuměli vymanit a natočit také něco jiného. Po zhlédnutí ale převládá nadšení a ačkoli mám takové Účastníky zájezdu poměrně rád, od Vejdělka bych tak příjemný letní film nečekal. Krásná obrazová stránka, milá romance i laskavý humor a opravdu uvěřitelné herecké výkony (Lucie Šteflová!). Závěrečné navázání na sametovou revoluci je sice hodně přitažené za vlasy, ale je to takové mile naivní jako celý film. A ta klavírní hudba je ráj pro uši! (05.09.2016)

Film o lásce k zrzkám nemůže být špatný. (A mám pocit, že Vejdělek je z podobně ouchylnýho ražení, jako moje maličkost.) Něžné vlny jsou trochu škatule, o tom žádná. Ale na tak lehkou a pozitivní notu (a navíc s pěknými skladbami k obrazu), že neomrzí. A "ForrestoGumpovský" závěr, ten vyloženě potěšil. (28.04.2015)