Blade Runner 2049

Místo hluboké melancholie mělké krajinkářství. Místo jednoduchého noirového příběhu neuvěřitelně vláčná a bohužel zoufale průhledná vyprávěnka o hledání smyslu ve světě mizejících vzpomínek. Mezi originálem a tímhle je asi stejný rozdíl jako mezi fyzickým prožitkem a hezky namalovanou kulisou. Zároveň 2049ka dobře dokumentuje impotenci, ke které Hollywood odsoudila současná móda kříšení ikon. Blade Runner byl stejnou měrou poctou historii jako vtahující vizí budoucího světa. Druhý díl je jenom prázdným plátnem, kam Villeneuve a Deakins nanášejí pár nových kontur, ale přitom se nedokáží vyvázat z povědomosti těch starých. Jistě, to ani není cílem. Ale místo vize je výsledkem sterilní muzeum. A bohužel bezkonkurenčně nejhorší režijní momenty, pod které se brilantní Kanaďan podepsal. Je to v klíčových momentech stejné jako čínské finále Arrivalu. Paradoxně uspěchané, nedotažené a scenáristicky vysloveně prostoduché. Šestáková historka, kterou se top šajby snaží přelakovat na klasiku. Původní Blade Runner měl tajemství. Tohle jen průhledně doslovné symboly. Pomíjivá věc, na kterou se za 30 let bude vzpomínat leda jako na testament doby, která se zacyklila ve vlastních vzpomínkách na vizionářské časy. Epocha replikantů s časovou pojistkou. Sázím syntetickou ledvinu. (09.10.2017)

První dojmy: něco (srdce, poetika, větší deprese, osudovost) tomu chybí. Jako člověk, který původní film zbožňuje, jsem měl možnost se vrátit do stejného světa po 30 letech a vidět z něj mnohem více než v původním filmu. Bohužel větší záběr obsahem a komplexitou ubírá na osobním prožitku s postavami. Formálně vše odpovídá/cituje originál, ale je to jako srovnávat prózu a poezii. A pro mě je původní film jako báseň... PS: lidé, kteří předchozí film neobdivují mají výhodu PPS:: je to dlouhé a současně je těžké něco vystřihnout // Dojmy po druhé projekci jsou ... naplňující. Očekával jsem, že délka bude napodruhé problém, nebyla. Film má velice silné okamžiky, formálně je dokonalý. Stále v něm nacházím zásadní problém a to nedostatek emocionálních vrcholů jako ve filmu původním a nepříliš meditativních sekvencí. Ale dám tomu pár let, protože i původní BR musí v člověku uzrát a BR49 bude jiný. Překvapivě se mi projevila i hudba jako vynikající a samostatně fungující - Mesa je syntetická hymna budoucnosti. Pokud najdu čas, rád bych se více rozepsal o filmu a jeho obsahu, protože je tu tolik myšlenek, linií, nápadů a rozvětvení. Co je důležité, BR49 navazuje na původní film, rozvíjí jeho myšlenky a pokračuje v nich, je v mnohém věrnější původní knize a především, oproti původnímu filmu se tu obrátili role, svět funguje jinak. Komplexněji. (06.10.2017)

Měl jsem z toho pocit, že se nedívám na žádný pokračování, ale spíš na takovou poctu originálu z roku 1982, kde vlastně ani moc nešlo o příběh nebo o děj. Je to celý dost o ničem a plný scén, kde se vůbec nic neděje, ale prostě mě dokázala vtáhnout atmosféra, takže jsem to i přes ukrutnou dýlku celkem v pohodě dokoukal. Původnímu Blade runnerovi to ovšem nesahá ani po kotníky. Pro mě je to průměr a opravdu nedokážu říct, jestli bych hodnotil nějak jinak, kdybych originál neznal. (01.12.2018)

(1001) Na film se budu muset někdy podívat znovu, abych zjistila, jestli se mi podaří replikovat výsledek, ale na první podívání v dobře ozvučeném kině (a bohužel i ve 3D, což mi naopak přišlo úplně zbytečné, nejsem děcko, abych nepochopila, že věci, co jsou vepředu, jsou vepředu, a ty vzadu jsou vzadu, ale to s kvalitou filmu nemá nic společného) se mi to líbilo, a to dokonce hodně, a dokonce o dost víc, než původní Blade Runner (který je pro mě definicí "meh" filmu). Perfektní kombinace inťoušského filmu a komerční zábavy. V Příchozích mi vadil naivní a předvídatelný příběh se vztahy mezi postavami, které sice hrají důležitou roli, ale není jim věnován čas, aby se přiměřeně rozehrály. Tady je příběh vyprázdněný až na půdu a času je na všechno tolik, že jsem občas zapomínala, o čem to vlastně je, ale sakra, jak mě bavilo se na to dívat a taky to poslouchat a taky, ruku na srdce, si to trošku procítit. Nejvíc mě asi štval Jared Leto, on už se prostě jenom předvádí pro kameru a vůbec se nesnaží svým postavám dávat nějakou vnitřní konzistenci. Sylvia Hoeks byla ďábelská, a vůbec tam bylo víc pořádných ženských než mužských postav, asi je to trend, ale když je smysluplně použitý, tak jsem s tím zcela v pohodě. No ale jak jsem říkala, musím se na tom podívat znova, jestli ten dobrý pocit nebyla jenom podivná kino halucinace. (11.10.2017)

Atmosféra jaxviňa. Menej náznakové než Scottov film, avšak stále výborné v ne- ľudskej existencialistickej rovine, ktorá trčí spod povrchu, skvelo pracujúceho s úmyselne navodenými očakávaniami diváka, prechytračeného vlastnou chytrosťou. Chcelo by to ešte dotiahnuť Letovu linku a vysvetliť prečo práve K. získal práve tieto spomienky. Ale to sú len detaily. Wanna be in Luv with Joi. 10/10 (14.10.2017)