Ida

Takhle by točil Bergman... kdyby neuměl psát a neměl cit pro dialog, psychologii postav a výběr herců. Na Idě je zajímavá jen kompozice snímků, vše ostatní je buďto nuda nebo teatrální póza typická pro většinu polských filmových dramat posledních několika desetiletí. Díky Jahvemu za krátkou stopáž, jinak bych asi skočil z okna ještě před závěrečnými titulky. (31.03.2015)

Nemám moc v lásce skoro nemluvné hrdiny, ale na druhou stranu mám v lásce hrdiny, kteří jsou plní zmatku a hledají své kořeny. Slečna Ledová a paní Ohnivá pátrají po zemřelých, aby samy zakusily odumření tomuto světu, jedna tak, jak je to milé Bohu, druhá tak, že Bůh bude mít možná trochu práci s její záchranou. Každopádně nás, zhýčkané diváky 21. století, donutily obě ženy se trochu zamyslet. A to se cení. Velmi cení. Stejně jako nádherně pochmurná atmosféra budovaná oprýskanými zdmi, bezútěšnou dobou 50. let, židovským hřbitovem, citově chladným klášterem a samozřejmě to vše v moderním černobílém hávu. (02.08.2014)

Formálně naprosto dokonalý a fascinující film. Pawlikowski ho natočil v archaickém formátu 4:3 a všechny podstatné události umisťuje buď doprostřed, nebo dolů, takže si je divák musí mnohdy domýšlet. Ruku v ruce s tím jde opravdu nádherná černobílá kamera, která je poctou kinematografii šedesátých let, zároveň se ale nebrání moderním prvkům, jakým rozhodně je ruční kamera. Celý snímek má velice specifickou melancholickou atmosféru, která ve spolupráci s pomalým tempem proniká do divákova nitra a nechává ho prožít první velké strasti klášterní novicky. Autor si vypomohl i famózními hereckými výkony, které obstarávají Agata Kulesza a Agata Trzebuchowska, mezi kterými funguje zvláštní pnutí a emoce. Obsahově se pracuje hodně s náznaky, což není úplně dobře, protože pozornost se tím rozptyluje a někdy není vše úplně dořečeno a zanechává v divákovi zvláštní pachuť. Snímku by určitě prospělo pár minut navíc, protože některé věci se v něm dějí dost překotně a rychle a způsobují, že motivace hlavní hrdinky je místy dost nejasná. Ve výsledku je ovšem Ida hodně silný film, který se nebojí otevřeně poukázat na nehezkou minulost polského národa, zároveň ale dává naději. 70 % (22.12.2019)

Navnadilo mě místní hodnocení, ale tak povrchní výpověď plnou klišé na klišé a předvídatelnou až běda jsem nečekal. Navíc - nevím, co je to za nový zlozvyk, i v českých filmech jsem to už viděl - rámovat obraz kamery co nejnesmyslněji, lidi tváří z obrazu ven, nebo uříznuté obličeje ve spodní části a nahoře hromada nic neříkajícího prostoru... Asi snaha o umění pro umění, když už tu kameru moc držet neumím. Snaha být cool čiší i z toho použití původního formátu 4:3 v černobílé, ale když to přitom vezmu digitálně a bez perspektivy původních kamer, tak je to pak snaha k ničemu. Hlavní herečka mi svým kamenným xichtem lezla na nervy od začátku (plus ten zmučený obličej třeba po strašné námaze s balením kufru), a protože v tom chybějí emoce, celé chladně odvyprávěné drama mi bylo šumák. Vzpomněl jsem si na daleko životnějšího Tlumočníka s Menzelem, tam se těm postavám dalo věřit a to putování díky tomu mělo šťávu. Tady sleduju jen trpné obličeje. Je to zkrátka pokrytecky natočený film o sice silném tématu, ale podaném stylem bulvárního magazínu, a aby si toho nikdo nevšiml, napasujeme tam ty hrátky s kamerou. (03.10.2020)

Emočný stav: 0, posolstvo: 0, zábery: 0. Jednoducho nechytilo. Dávno som nevidel film, ktorý by ma nechal tak dokonale chladným. Najprv sa putuje od hrobu k hrobu aby sa vykopali a zase zakopali kosti. Na miestach, na ktoré žiadna z postáv nikdy bežne nechodila, vzťah k nim bol len historický. Chápem, že Židia to tak majú, že musia mať kdesi pochované svoje pozostatky, no spôsob akým to bolo podané nedojal, nezaujal. Rovnako zápletka ukazujúca prostredníctvom konkrétneho príbehu zložité a tragické udalosti 20. storočia spojené s prenasledovaním židovského obyvateľstva a následnou boľševickou tortúrou. A výčitkami, spojenými s tým, že ako sa kto kedy správal. Potom tu boli nejaké presahy medzi uvedomením si banality prežívania mimo múrov kláštora a pokorný návrat k sviečke a kontemplácii po uvedomení si bezvýchodiskovosti života v železnej klietke. Aké -také oživenie priniesla postava prokurátorky, no v celkove predvídateľnom koncepte to tiež zapadlo. Nuž a k dlhým záberom asi toľko, keď dvaja robia to isté, nikdy to nie je to isté. Zatiaľčo u Tarra (ktorý sa tu v komentároch občas spomína) ide o fascinujúce ukázanie bezvýchodiskovosti prežívania, nemenných rituálov strnulosti obsahujúcich zároveň pochopenie, tu ide o číročíre epigónstvo bez emócií - len ukázanie, že technicky sa to dá zvládnuť. Už dávno nejaký všeobecne vychvaľovaný film tak neotrávil. Marigold píše, že ide o ušľachtilý film. V úvodzovkách "ušľachtilý". S takto napísaným prídavným menom sa súhlasiť dá. Pretože toto skôr, než čokoľvek iné je len ušľachtilá nuda. (22.10.2014)