Deník venkovského faráře

Pravý opak zábavného a odpočinkového filmu. Bylo to spíš jako návštěva u zubaře. Příjemné pocity se nedostavily ani předtím ani přitom ani potom. Dokonce když nad tím vším rozumuji, říkám si, že to bylo na můj hobití vkus až příliš temné a subtilně psychologizující. Ale nakonec díky Bohu za to, že jsem mohl takovýto až bolavě skutečný film vidět... tahle návštěva u zubaře je vhodnou reakcí na holywoodské cukroví. (16.03.2008)

Život venkovských farářů zřejmě není žádný med. Zvláště tohoto konkrétního filmového, který je těžce nemocný a zmítá se pochybami o své víře. - Nevím jak dnes, ale v 50. letech byly ve Francii filmy o farářích velmi populární (aspoň soudě dle Truffautova slavného eseje Jistá tendence francouzského filmu, kde právě většinu děl tohoto "žánru" kritizuje) - Deník venkovského faráře je ovšem bezpochyby z těchto snímků nejznámější. Nevím, musím přiznat, že úplně na větvi z něj nejsem. Skvělá je kamera, skvělí jsou herci. Ale moc mi neseděl způsob vyprávění, který je snad až příliš "deníkovitý" (není zde vlastně žádný ucelený příběh, pouze jakoby poněkud nesouvislé deníkové záznamy, které tvoří jednotlivé scény). Dále musím přiznat, že nejsem věřící, takže řada problémů, které se ve filmu řeší (jde hlavně o ono hledání víry) mi přišla jako pseudoproblémy a proto jsem se místy nudil. - Přesto jde jistě o film zajímavý a skvěle řemeslně zvládnutý. Ale myslím, že mi stačilo vidět ho jednou. (20.12.2005)

Absolutní divácká kalvárie. Chápu ústřední myšlenku, ale práce s ní a filmovým výrazem mě minula obloukem. Mladý kněz je na vesnici nový, zmítá se v depresích, emaří, nikdo mu nerozumí a nikdo ho nemá rád. Strhující námět, který si dovedu představit zpracovaný hned na několik způsobů. Ten Bressonův je ale v mých očích absolutně plochým dílem, dílem postrádající dynamiku, vývoj a vlastně jakékoliv drama. 3/10 (28.04.2020)

„Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu. (19.10.2008)

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu. (07.12.2016)