Deník venkovského faráře

Denník je jeden z najtypickejších predstaviteľov minimalizmu, ale vďaka rozprávačovi v 1. osobe aspoň viete, čo mladý farár cíti a jeho nekonečné útrpné pohľady tak nepôsobia prázdno. Pripomína mi Jamesa Deana: je mladý, má podobný účes, nerozumie si s okolím a má problémy s otcom, aj keď s tým nebeským. Lenže je tu jeden výrazný rozdiel, on nemá silu rebelovať. Či už kvôli chorobe, alebo kvôli svojej náture. Podľa mňa nie je Denník nijako zvlášť nadčasový film, pretože ono filozofovanie nad náboženskými vecami už vyšlo z módy a nemá ani silu Bergmanovských filmov na podobné témy alebo Dreyerovho Slova, kde je ale divák pohltený hlavne príbehom. Na tento film treba mať absolútne čistú hlavu, pozerať ho bez vonkajších vplyvov, aby ste sa dokázali koncentrovať na ťažké monológy a dialógy a možno v ňom nájdete ono transcendentálno. Ja som ho zatiaľ nenašiel a myslím si, že farníci by mali veselšie výrazy v tvári ako náš hrdina, pokiaľ by nudu zaháňali viac užitočnou manuálnou prácou na fare, ako filozofovaním, ktoré nikam nevedie. Komentár č.3000 (18.06.2013)

Film-kniha, který dělá maximum pro to, abychom si jej neužili. Vypravěč, mladý muž, snažící se navzdory pochybám svým i druhých protrpět k víře, nám prostřednictvím svého deníku (vše bylo napsáno) sděluje, co se stane, co uvidíme. Veškeré napětí je nastřádáno v něm samotném, aniž by přitom sám nějaké emoce dával najevo. Oproti ostatním, živějším postavám – buďto nevěřícím, nebo věřícím bez upřímnosti, o jakou usiluje protagonista. Prostřednictvím své neposkvrněné osoby bez minulosti, bez vlastností, nabízí úhel pohledu, mřížku, skrze niž můžeme film číst. Bressonův minimalismus nenabízí mnoho prostoru k rozletu. Pár opakujících se prostředí, převážně interiéry, detaily, vypravěčův hlas. Farář je uvězněn v jeho světě a my s ním. Žádné nadbytečné záběry, žádné rozptýlení. Asketický film. Bolestivý, ale očistný. 80% Zajímavé komentáře: Radko, Anderton, fNdEsIECLE (30.07.2014)

Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky. (22.09.2008)

Po dlhšej dobe som si pozrela tento film znovu. Je mimoriadne zvláštny (teraz už viem, že Bresson Je.....Zvláštny). Veľmi hlboký a veľmi duchovný. Čistý a pokorný, bez pátosu, teatrálnosti a zbytočného afektu, či povrchnosti. Silná viera, odovzdanosť, hĺbka pocitov a ťažký vnútorný boj mladého dedinského kňaza ma znovu zasiahli v plnej intenzite, a ja som si náhle a zreteľne uvedomila nesmiernu hodnotu dobrého kňaza. Kiežby ich bolo viac!! (03.08.2011)

Mám s těmito údajně katolickými filmy vždy stejný problém. Ať to je to podle Miloše Urbana, který, ač katolík, se do katolické církve často strefuje víc, než nějaký ateista, nebo právě podle Bernanose, jehož pochyby o víře jsou větší než u Bergmana, a to už je co říct, protože víra byla celoživotní Bergmanovo dilema. Podobně tady sledujeme kněze, který má problém se svou vírou, který si není jist v kramflecích, a stane se svatým vlastně jen proto, že byl nemocný. Tam, kde Bergman dává slovo oběma stranám a zajímá ho víc psychologie a rodinné a výchovné pozadí daného hrdiny, tady o faráři nevíme nic - proč se stal knězem?, byli i rodiče věřící?, v jakém vyrůstal prostředí?, jaké měl učitele v semináři? Tohle mne zajímá, jestli mám té postavě věřit. Ale není to tu. Někdo tu v komentářích píše, že je film ufňukaný, a mně to také přijde. Jako by si poprvé z klece vypuštěný ptáček stěžoval, že musí mávat křídly a je to namáhavé. No, pokud chce létat, co čekal? Naprosto souhlasím s komentářem KrestanFilms, líp bych to asi neřekl. Navíc to celé připomíná spíše rozhlasovou hru. Z komentáře mimo obraz se dozvíme, že jeden muž jde do sakristie, a v obraze vidíme, jak jeden muž jde do sakristie - tomu říkám umění! Jinak se mi ale líbily alespoň venkovské lokace. (15.12.2019)