Reklama

Reklama

Koyaanisqatsi

  • Portugalsko Koyaanisqatsi (více)
Trailer
Dokumentární / Hudební
USA, 1982, 86 min (Alternativní 82 min)

Obsahy(1)

Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (272)

Bigrambo 

všechny recenze uživatele

„Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi…“ Toto zaříkávadlo mě hned v úvodu snímku uvedlo do hypnotického stavu a já téměř devadesát minut sledoval jako u vytržení sled nádherných obrázků ve spojení se skvělou hudbou Philipa Glasse. Tímto bych chtěl poděkovat Projektu 100, že uvedl tento film znovu na plátna kin, protože mám takové tušení, že v televizi (nebo nedej bože na počítači) bych si tento snímek tak neužil a rozhodně bych nehodnotil tak vysoko… ()

JASON_X 

všechny recenze uživatele

Jeden z předchůdců geniální Frickeovy Baraky. Ve své době to muselo být pro některé jedince stejné zjevení, jakým pro mě byla Baraka o deset let později. Jelikož jsem ale viděl nejdříve Baraku a pak teprve ostatní podobné/předcházející filmy, těžko už mě mohl tento předchůdce tolik ohromit. Jsou zde použity stejné postupy i podobné záběry jako později v Barace, jen kvalita obrazu je bohužel mnohem horší. Ale krásné, velkolepé a se skvělou hudbou, to ano. ()

Reklama

Krt.Ek 

všechny recenze uživatele

Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Je nutné to vidět na plátně, aby se kouzlo tohohle filmu mělo šanci projevit. Na jednu stranu je neodvratitelná pravda, že Koyaanisqatsi je coby jedinečné dílo překonané, což bylo dokázáno, když kdosi doplnil hudbu Philipa Glasse náhodnými obrazy z archivu a nikdo nepoznal rozdíl - tvrdit, že jde o něco absolutně výjimečného, už zkrátka nejde. A nešlo ani v době vzniku, kdy byly městské symfonie dávnou minulostí zažranou do kánonu kinematografie. Ale stejně tomu dám plný počet, protože ať je to jakkoliv, ve tmě sálu jde o vtahující zážitek, i kdyby okradený o konečnou hodnotu.A přece jenom krása kamery, velikost měřítka a naopak některé nuance z toho dělají víc než jen náhodnou změť obrazů kritizující kapitalismus. ()

maseer2 

všechny recenze uživatele

když už slova nestačí, je tu Koyaanisqatsi - sonda do masovosti, uspěchanosti a hektičnosti moderní civilizace, která za pomoci zpomalených či zrychlených záběrů a strhujícího hudebního doprovodu ukazuje obraz dnešního světa (před 30 lety).. na rozdíl od Baraky mi tohle opravdu sedlo (možná krom poněkud zdlouhavého začátku a konce).. slabší 4* ()

Galerie (27)

Zajímavosti (14)

  • Sekvence s Boingem 747 na ploše losangeleského letiště se natáčela čtrnáct dní. Střihem tak vznikl nejdelší nepřerušovaný záběr použitý ve filmu. (Terva)
  • Názov filmu Koyaanisqatsi je prevzatý z jazyka indiánskeho kmeňa Hopi a znamená “Život vychýlený z rovnováhy“. (Javad)

Reklama

Reklama