Naqoyqatsi

Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Budeme se rozplývat nad Reggiovou tvorbou (jejíž impakt by byl sotva poloviční, kdyby nebylo Glassovy hudby) a to je vše. Režisér má tudíž svědomí čisté (neb stvořil, k čemu byl vnitřně puzen) a divák má o čem přemýšlet (nebo alespoň předstírat, že tak činí). Je to dobré, je to zneklidňující a mnohé odhalující. Ale, že by zase až tak moc? A jsme na začátku:Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Robert Holdstock kdysi použil metaforu seškrábnutí civilizace, bující na těle universa (vysávajíc a ničíc je) a vidlácká Pantera blahé paměti burácela: "Drag The Waters Of War Just Like Never Before" (spisovatel fantasy hororů i banda groove metalistů měli překvapivě pravdu a dokázali ji komunikovat účelněji než film cílený na mladé intelektuálské publikum). Agresivitu netřeba eliminovat, nýbrž transformovat. V intenzitu (třeba takovou jakou sluje Glassova muzika a na druhém konci spektra některé sludge kapely, či Killing Joke). V kreativitu. V hledání. V empatii. Bez uzardění i v charitu. V niterný pokoj přemáhající zlobu. V cokoli smysluplného. Toto je ryze osobní vsuvka a není míněna jako urážka Reggiových snah; prostě nesnáším ten všudypřítomný didaktický podtón (btw: Život je přece taky boj). Ale třeba se mýlím a Reggiovy pohyblivé obrázky mají větší sílu, než mi připadá. Peace. (26.09.2010)

Koyaanisqatsi: Největším dojmem z tohoto filmu, který ve mě zůstal po prvním shlédnutí bylo mé velmi časté kontrolování hodinek, jestli už se blíží konec. Proto předem říkám, že jsem ho zprvu nepochopila. Napodruhé mi ale představil neuvěřitelné (a hlavně neinscenované) vize režiséra. Pohled na opuštěný dům s vymlácenými okny byl záběrem hororu, který bych já označila písmenem A. Hudba, ač je sugestivní a k filmu se neuvěřitelně hodí, ve mě vyvolávala pocity hnusu, chaosu a beznaděje. I tak jí ale tleskám, protože hudba pro mě dostává smysl, až když ve mě nějaký dojem vyvolá a především zanechá. Pro teď sice k tomuto filmu říkám a nikdy víc ale sama tuším, že ve správnou chvíli na správném místě se na něj zase ( i když nemůžu říct s chutí) podívám. (17.05.2007)

Naqoyqatsi je prvním a zatím jediným Reggiovým počinem , který se střetl s mýma očima. Po krásném neurčitém začátku, naplněném čísly a fraktály se ztrácí mnohoznačnost a Reggio se snaží zachytit samotné lidství, pomocí nejrozličnějších metod, které jsou opravdu bravurní. Naprosto špičkové černobílé záběry, působí jako nádherná výstava profesionálního fotografa s nebývalým talentem. Barevné hrátky, jakoby nesly celý lidský genom. Bohužel má film také svoje slabší místa, kdy mají oči tendenci těkat mimo obrazovku a během filmu nemá divák prakticky žádnou možnost, samostatného výkladu. 85% (07.08.2008)

Vleklým problémem podobných ambiciozních projektů je neuchopitelnost už v základní rovině. Godfrey Reggio nemá lehké spaní a nechává to proudit skrz obrazy zásadních momentů naší civilizace. Problém je nasnadě. Ty obrazy známe a bez správného zařazení jsou myšlenkově bezobsažné. Bez spojitosti je to pouze silná výpověď o hříchu a temperamentu lidstva, která se ale nesnaží položit otázku "Proč?". Hraní si s myšlenkou konzumu a následné kulturní a společenské pokleslosti je hezká metafora, ovšem opět nic nového. Film má narozdíl od výtvarného umění tu přidanou hodnotu ukotvenou v jisté subjektivnosti toho, co zdánlivě vidíme. A pro mě byli Reggio i Philip Glass jen pozorovatelé bez vlastní subjektivity. Beru to ovšem s vědomím, že jsem možná obsah sdělení Naqoyqatsi nesprávně pochopil. (30.06.2009)

Godfrey Reggio zřejmě opustil formát dokumentární eseje a natočil obrazovou sci-fi symfonii. Podíl počítačové animace na obrazu je obrovský a také většina dokumentárního (povětšinou archivního) materiálu prošla evidentními digitálními úpravami. Pro mne další ze smutných důkazů toho, že moderní technologie často filmu neslouží, ale naprosto ho ovládnou. Nebýt výborné hudby Philipa Glasse, zhroutilo by se to jak dům z karet. (27.12.2007)