Příchozí

Obsahuje spoilery. Třetí admirálův (já vím, shoda jmen, ale snadněji se mi to píše) film, který jsem viděl. Z této trojice nejslabší, což neznamená špatný, protože laťka je nastavená hodně vysoko. Stejně tak to není lepší film než Interstellar, i když hype říká opak. Na to si z dřívějšího filmu až příliš půjčuje. V čem se Arrival zásadně liší od povídky, kterou adaptuje? V první řadě cestou k pochopení heptapodského jazyka. V povídce hlavní hrdinka pochopí mimozemský jazyk tím, že pozorně sleduje tvorbu symbolů a zjistí, že heptapodi začnou psát více znaků najednou, je lhostejné, co zvolí jako začátek a co jako konec, protože teprve celek je důležitý, ne proces vedoucí k jeho vytvoření. A pochopení písma znamená pochopení myšlení a tím pochopení budoucnosti. Ve filmu plného pochopení dosáhne v jakési komoře, kdy se jí dostane jazyk a tím i myšlení mimozemšťanů do hlavy. Jde o zjednodušení proti povídce, dané zdramatizováním děje hrozbou konfliktu (to v povídce není vůbec přítomno). Měl jsem z toho ostatně neodbytný pocit, že moment pochopení jazyka byl až příliš průhledným pokusem napodobit právě Interstellar a zejména scénu v teseraktu. V druhé řadě samotné písmo (tedy heptapodština B), které jsem si představoval dle slovního popisu v povídce jinak. Vyplňovalo celý kruh a důležitý v něm byl sklon jednotlivých částí. V třetí řadě pak účel. Ve filmu jde o snahu o budoucí pomoc heptapodům (opět to nápadně připomíná Interstellar). Naproti tomu nám povídka účel návštěvy zůstává dlužna, jelikož se zabývá především konfrontací dvou velmi odlišných způsobů chápání reality, času a procesů a k čemu to vede z hlediska lidského chápání. To je silná stránka povídky. Na druhou stranu emocionální dopad je ve filmu silnější, zejména nastínění důvodu rozchodu hlavní hrdinky s manželem, stejně jako příčina dceřiny smrti. To mi ve filmu sedlo více, působí to uvěřitelněji. Jako že v povídce ani změněné myšlení by podle mě matce nemělo bránit v zabránění smrti dcery, která nebyla způsobena něčím nevyhnutelným - to mi přišlo příliš podivné. Měl bych některé výhrady, třeba scénu s čínským generálem - hrdinka by v ní neměla být překvapená, protože už ji znala. Tak nebo tak, admirál patří mezi nejlepší režiséry aktuálního Hollywoodu. P. S. Kéž by z Chiangových povídek zfilmovali též vyloženě rouhačskou "Peklo je nepřítomnost boha." (12.11.2016)

Abbott and Costello meet the Earth. Louise and Ian meet the Life... Kdo by řekl, že Kang a Kodos ze Simpsonů, komunikující prostřednictvím kol od kávy na ubruse, přinesou takový silný zážitek. Ponuré hard science-fiction s uhrančivou atmosférou, roztříštěnou linearitou a těžce humánním poselstvím. Ta zbraň, kterou nabídli příchozí, je hrozná. Strašná. Horší než všechny nukleární zbraně světa.. Temného básníka, oslabeného o absenci Deakinse za kamerou, už sice olizují hollywoodské plameny pekelné, ale přesto mu chci říct (v očekávání věcí příštích): „If only you could see what I've seen with your eyes..“ (15.11.2016)

Na tenhle snímek jsem krátký. Vůbec nevím, jak ho pojmout. Je to v podstatě velká žánrová událost, ale pro mě strašně neuspokojivá ve svém celku. Expozice je sice dlouhá, ale nabízí největší napětí, jelikož je ještě celkem žánrově konvenční a funguje tam největší obava z neznáma. Však také základní námět filmu je v rámci žánru vůbec ten nejkonvenčnější, co může být a hodně z toho jsme už mohli vidět v Kontaktu. Pak se to trochu rozjede ve stylu hard sci-fi ála Kmen Andromeda, jen to tedy na hard sci-fi příliš vědecké, exaktní a jasné není. A k tomu je podivné nelineární drama. Výsledek pro mě není úplně koherentní, přestože je pointa zajímavá, ale visí na vodě. Nevíme v podstatě nic a milion věcí zůstává záhadou. Ve výsledku to na mě působí podobně jako snímek Fontána. No dobře, už to nebudu k ničemu přirovnávat! No možná ještě třetí řada seriálu Torchwood. Stop! Jdem dál. Střih během celého filmu je rušivý. Film úporně ukazuje dlouhé sekvence přejíždění auta, letu helikoptérou či zvedání zdviháku, aby pak střihem skočil v příběhu dál, přestože se přeskočily zásadní věci. Tento přístup má sice oporu v pointě, ale ve chvíli, kdy ji ještě divák nezná, to nepůsobí dobře a může to docenit maximálně tak zpětně. Proces poznávání a komunikace s návštěvníky zabírá na filmu největší časový prostor. Postup je však divákovi poměrně zmatečně a povrchně zobrazen, a pro mě je tak neuspokojivý. Film jako celek se snaží vzbudit zejména iracionální "oblouznění" navzdory svému žánru, ve kterém by mělo hrát prim racio. A toto oblouznění na mě paradoxně nefungovalo dobře, protože mi tam právě chybělo více toho racia. A přestože si tu řada z komentujících stěžuje na "dovysvětlovací závěr", z mého pohledu nebylo vysvětleno takřka nic, a celkem mě to po skončení trápilo. Přesto je to relativně unikátní film, který jde za hranu běžného vyprávění a má výborný hudebně/zvukový podklad. Cením si na něm, že ukazuje, byť velmi zjednoduššeně, jak by takový první kontakt skutečně mohl vypadat. Žádné velké akční bitvy vesmírných korábů a ozbrojených jednotek, žádní humanoidi, ale především politická nejistota a mimozemšťané, co jsou nejen zcela odlišní vzhledem, ale i celkovým chápáním světa/vesmíru jako takového. Bohužel i přes snahu o hodnověrné vyprávění pro mě film selhává právě na něm. Nějak jsem tomu prostě neuvěřil, a to proto, protože jsem nedostal dost informací. Je to něco, jako když Mojžíš vstoupil do Rudého moře, a to se rozestoupilo. Některým z nás toto stačí, druzí mají otázky. (11.02.2017)

Napriek tomu, že je samotná story položená na pomerne primitívnych základoch, je veľmi inteligentne, pútavo podaná. Ťaživá atmosféra ktorá sa snímkom nesie takmer celú jeho stopáž, drží umne diváka v očakávaní. V závere som síce určité okolností nepobral, no keďže sa jedná o tak solídne spracované sci-fi, ktoré je navyše úplne bez akcie, musím uznať, že z hľadiska "budúcnosti" je Arrival výborným filmom. Keď ho však porovnám s Kontakt-om, ten bol pre mňa lepším zážitkom ... (15.01.2017)

Smrtící Kontakt. Zkusit prostřednictvím filmového média zprostředkovat našemu chápání se vymykající vnímání prostoru, času, rozměru, relativity či jsoucna se v minulosti pokusili mnozí velikáni stříbrného plátna; od Kubricka přes Mallicka či Zemeckise až po Nolana. Tu více, tu méně úspěšně a někdy vyloženě směšně. Villeneuve se k nim přidává. Rovněž více méně úspěšně. Zkouší to skrze vypiplanou důmyslnou výstavbu (do té míry, že je to zajímavější tím jaká témata to řeší, než příběhem který to vypráví), hmatatelnou podprahovou tenzi a především intimní melancholické osobní linii, která by ráda stavěla na emocích. A v tom je do značné míry problém, jelikož až na samotný závěr je to přes veškerou snahu chladné a odosobněné. Sice stylově chladné a odosobněné, ale s ohledem na jakou notu se to snaží hrát, tak je v tom znatelný rozpor. A byť je to o něčem zcela jiném, tak rychleji než rychle opuštěná lingvistická linie zamrzí, ne že ne. Speciálně když předloha v tomto ohledu zašla mnohem dále (Fermatův princip apod.). SPOILERoidní PS: Dost se divím, že to v tradici zápletku vyzrazujících tuzemských distribučních názvů nemá rádoby dramatický název à la "Vzpomínky na budoucnost" či tak něco... (10.11.2016)