Green Room

Po Blue Ruin jde o krok zpět. I v případě, že bychom k filmu přistupovali jako k béčkové vyvražďovačce ze staré školy (promyšlená práce kamery namísto snahy o syrový dokurealismus, „rukodělné“ gore efekty namísto CGI), nikoli jako k metaforickému komentáři společnosti rozdělené na ultrapravicové psychopaty a levicové anarchisty. Pomalé budování napětí, na němž byl předchozí Saulnierův film postaven, se tentokrát nekoná. Ve filmu, který celý působí, jako kdyby jej někdo psal za pochodu, totiž žádné není. Nemá, z čeho by plynulo. Mechanickému řetězení útoků a protiútoků předchází uspěchaná expozice, během které se o hrdinech nedozvíme dost na to, abychom si zapamatovali jejich jména, natož, abychom se o ně začali zajímat a posléze strachovat. Zatímco v Blue Ruin sloužila minimalizace psychologického prokreslení postav a zatajování určitých informací napínavosti příběhu, tady je to projev bezradnosti při naplňování zrádně jednoduchého konceptu. Následné orgie násilí, jehož odůvodněnost není oproti Blue Ruin nijak problematizována, vám možná párkrát zvednou kufr (samoúčelně šokantní rozříznutí břicha), ale emocionálně zasáhnout nedokážou. Postavy na obou stranách bytelných dveří se krom toho chovají jako idioti příliš často na to, aby šlo o vítané ozvláštnění „dobývacího“ schématu, jak jej známe z Rio Bravo nebo jeho remaku Přepadení 13. okrsku. Chyby se smrtelnými následky dělají jak civilisté, tak „vojáci“, čímž jsou mezi oběma skupinami setřeny rozdíly a Patova na pokračování vyprávěna historka postrádá zamýšlenou rezonanci. Nejnešťastnější je, že postavy svých zvýhodnění, ať už je to nabitá zbraň na jedné straně, či početní převaha na straně druhé, nejsou schopné využít v zásadě jen kvůli tomu, aby mohla být stopáž uměle natažena na hodinu a půl. Kdyby činily smysluplnější rozhodnutí, film by byl zřejmě kratší, ale zároveň podstatně dravější. Veškerou syrovost rozmělňují retardované (a retardující) dialogy, snažící se neúspěšně vyvolat dojem, že kolem a kolem vzato nejde jen o to, kdo koho zabije jako první. Postavy jsou přitom nuceny volit komplikovaná řešení (proč používat střelné zbraně a armádu, když můžu dovnitř poslat dva chlapy s kudlami) právě a jen proto, aby se mohlo umírat postupně a bolestivěji. Green Room v důsledku není ani opojně jednoduchou žánrovkou, ani „něčím víc.“ 45% (11.07.2016)

Punk’s Not Dead? Někteří ze zdejších pankáčů by s tímhle tvrzením dozajista nesouhlasili, protože se konce filmu jednoduše nedožijou. A ani někteří z herců na tom s tím žitím poslední dobou nejsou zrovna dvakrát slavně. Parádní minimalistická jednohubka, které chvilku trvá, než se rozjede (ale do té doby nám jako podkres pouští říznou punkovou a metalovou hudbu, takže není problém expozici přečkat), ale jakmile se tak stane, tak nepustí nohu z plynu až do konce. Jistě, jak už to tak u podobných filmů bývá, chování postav je místy poněkud podivné a jejich dovednosti pak rovnou za vlasy přitažené, ale jako celek to zafungovalo a na ploše slabých devadesáti minut mě Green Room neměl šanci nudit. 75% (28.06.2016)

Slušný krvák o punkové kapele, co se snaží probojovat z náckovského klubu na svobodu přes mrtvoly pitbullů a skinů s brokovnicema. Film mi rozšířil slovní zásobu o slovo green room. Btw, věděli jste, že podobný agro-skinheadský klub je na Slovensku poblíž Plaveckého Mikuláše? Jezdí tam i čeští náckové a dějí se tam určitě podobné věci. (01.09.2016)

Snímek „Green Room“ nepřináší z hlediska survivalu něco nutně nového, vlastně jede na klasiku, ale činí to způsobem, který je neskutečně dobrý. Je to hlavně v tom, že tady je atmosféra, která vás skutečně dovede vycukat a vy se přimějete, že raději budete koukat někam jinam než na to, co se děje. Tohle mnoho hororových filmů poslední doby nezvládne. Tenhle to zvládá s přehledem. (24.10.2016)

// Tak tohle mi sedlo. Hodně. Jako fanouška Taylor Swift a velice citlivého diváka v jednom mě to přitom samotného překvapuje, protože na koncertu jsem byl dobrovolně naposledy asi před deseti lety a teen gore je dost možná můj nejmíň oblíbený žánr ze všech - a přesto - takhle napínavý příběh stojící na základě "ve špatnou dobu na špatném místě" tady už dlouho nebyl. Záporáci byli díky své otupělé chladnokrevnosti děsiví, hrdinové zase správně naivní a finále tak lidsky zoufalé, až mi z toho přejížděl mráz po zádech. Zkrátka odporná zelená pecka, kvůli které mi to stojí za to uvažovat, jestli ještě trochu nezamíchám s tou mojí letošní filmovou top 10. Green Room - 9/10 (26.12.2016)