Sbatti il mostro in prima pagina
Viol en première page
Slap the Monster on Page One
Aféra z titulnej stránky
Režie:
Marco BellocchioScénář:
Sergio DonatiHudba:
Nicola PiovaniHrají:
Gian Maria Volonté, John Steiner, Jacques Herlin, Marco Bellocchio, Jean Rougeron, Corrado Solari, Gisella Burinato, Laura Betti, Michel Bardinet (více)Obsahy(2)
Nezáleží, kdo je vrah, ale jak se bude vyjímat v novinách... Milán v roce 1972, městem zmítají protesty a napětí roste i s blížícími se volbami. Rozjitřenou atmosféru ve společnosti ještě vybičuje zpráva o znásilnění a vraždě středoškolačky z uznávané rodiny. Případ zaujme Bizantiho (Gian Maria Volonte), šéfredaktora místního pravicového listu Žurnál, a vidí v něm příležitost, jak nasměrovat společenský neklid k vhodnému cíli. Kauzu svěří mladému novináři Rovedovi (Fabio Garriba), ale celou dobu jeho články výrazně koriguje. Díky svým konexím se navíc Bizanti dostává k důvěrným informacím a je schopen zpovídat svědkyni (Laura Bettiová) nebo přijít s hlavním podezřelým dříve než sama policie. K velké spokojenosti vlastníka Žurnálu a jeho mocných přátel je tak z vraždy dívky podezřelý její spolužák, který se mimo jiné angažuje ve studentské levicové buňce. Roveda se ale nevzdává a pátrá dál, přestože mu pomalu dochází, že jeho článek v plném znění Žurnál nikdy neotiskne. Kauza ovšem nedává spát ani samotnému Bizantimu, který se musí postarat, aby se ke čtenářům dostala „správná“ verze příběhu... Čtvrtý celovečerní film italského režiséra a scenáristy Marca Bellocchia vypráví bezútěšný příběh o manipulativní síle masmédií a skryté moci vládnoucí vrstvy. Temnými zákoutími italské metropole pak diváka provádí oportunistický antihrdina, kterého ztvárnil milánský rodák Gian Maria Volonte. Ten se proslavil jednak svým intenzivním hereckým projevem a rovněž chameleonstvím, které mu umožňovalo přesvědčivě zahrát vyšinuté padouchy, zlomené muže zákona či rozporuplné postavy italské historie. Volonte se také nikterak netajil svými levicovými názory a často spolupracoval s filmaři, k nimž měl názorově blízko – mezi takové projekty patří i Aféra z titulní stránky (1972). Jde však o jeden z mála snímků, na nichž se režisér Marco Bellocchio scenáristicky nepodílel. Námět sepsal Sergio Donati pro svůj režijní debut, ale od natáčení nakonec musel odstoupit. Na filmu se dále podílela tehdejší špička italské kinematografie, za kamerou stál například Luigi Kuveiller (dvorní kameraman Elia Petriho) a o střih se postaral Ruggero Mastroianni (střihač nejznámějších Felliniho a Viscontiho děl). (Česká televize)
(více)Recenze (24)
Klasické polizzioteschi, že už to viac ani nejde. No a kto iný tu mohol stvárniť hlavnú úlohu, než Gian Maria Volonté. Ten môže byť v tomto žánri raz zloduch a inokedy jediný kladný hrdina príbehu. Tu stvárnil to prvé, i keď ide skôr o životom unudeného pragmatika, ktorý stratil radosť zo života a stal sa absolútne bezcitným manipulátorom. Šťastie mu to ale neprináša. V tomto smere je najlepšia scéna s apatickou manželkou, vtedy vám z neho bude skutočne zle, ale na druhej strane sa v ňom môžete proti vlastnej vôli aj nájsť. Problém tkvie ale, ako tu už bolo spomenuté, v úlohe polície, respektíve absencii reálneho vyšetrovania. Akoby to bolo celé iba na dvoch novinároch, z čoho jeden má moc ako vedúci redaktor a druhý je len radový pisálek. Politické demonštrácie dobre vykresľujú atmosféru doby, s prípadom ale príliš nesúvisia, ak si odmyslíme fakt, že celý humbuk okolo rýchleho vyriešenia prípadu súvisí s voľbami. Konštatovanie, že masy sú ľahko manipulovateľné, je samozrejme nadčasové a do logiky deja umne zakomponované. A tam znova dobre poslúži spomenutá scéna s manželkou. 70% ()
A role policie nic? Unylé, nudné, o ničem. Novináři jednající jako vyšetřovatelé. Doba, kdy myšlení lidí mohly formovat jedny noviny, protože kdo neměl televizi, na další masmédia mohl zapomenout. Tohle u mě nezachránil ani původní dabing z Barrandova. Hledat paralelu s dnešní dobou manipulací médii by mě ani nenapadlo. ()
Milánskemu, pravicovému, zároveň povedzme i "propagandistickému", novinovému plátku: Il Giornale s dennými výtlačkami v pomere až 500 000 ks; šéfuje snáď úplne ten najzodpovednejší z ponúkajúcich sa [šéf]redaktorov, akých si asi ani vskutku vôbec nedokážeme predstaviť, nakoľko práve tento [mimoriadne cynický] protagonista: Giancarlo Bizanti v podaní G. M. Volontého, je toho i naprosto názorným príkladom, že podobných, kreatívnych novinárov, by sme určite našli i zrovna teraz v súčasnosti, a to teda konkrétne spoločne i so zvláštnymi praktikami zo strany REDAKCIE ako celku... • Skrátka; kto chcel s vlkmi žiť, musel s nimi vyť, čo vyslovene platilo hádam nielen pre tohto kľúčového hráča na poli: Bizantiho, ale súčasne taktiež i pre jeho pravú ruku Lauriho a mnohých ďalších hráčov na scéne, pričom iba taký mladý, a k tomu i viac-menej »čestný novinár« Roveda, sa s týmito danými «postupmi», akosi nemohol stotožniť. • Totižto, ŽURNÁL, sa venoval predovšetkým najviac týmto jednotlivým kategóriám: demonštráciám, politike a voľbám, vrátane i chladnokrvnej vražde »panenskej« dievčiny menom: Mária Grazia Martiniová, kedy v podstate všetky tieto spomínané faktory sa napokon spojili dohromady, odkedy som sa vlastne už nechal len postupne oddávať ponúkaným filmovým obrazom, resp. režisérskej vízii: M. Bellocchia, ktorý si toho naložil na plecia asi i o niečo [málo] viac, než čo dokázal uniesť. • Zrejme najzaujímavejším článkom talianskeho titulu: Hoď monštrum na titulnú stranu; bol najmä samotný chod novín + všetko, čo k tomu ešte i automaticky prislúchalo, a k čomu sa pomaličky nabaľovali i ďalšie vrstvy scenáristického kreditu, ktoré som medzitým už o pár riadkov vyššie spomenul, a z čoho mám naostatok i veľmi sugestívny, až by som dokonca povedal, že znechutený pocit, čo sa v danom človeku skrýva, keď ani nepociťuje žiadne zábrany, výčitky svedomia a cetera, tak vtedy je schopný asi všetkého, takpovediac: kráča aj cez mŕtvoly; a mimochodom, presne o tom bol tento desivý a znepokojivý titul v jednom! PS: Ako VEĽKÉ + by som vyzdvihol, že režisér si pre svoj počin zvolil: dokumentárny štýl, z ktorého sa vzápätí vytvárala i autentická atmosféra, ako by sa divák v tom čase znenazdajky ocitol v priamom epicentre diania, čo rozhodne "aspoňže" kvitujem. ()
Kdo ocení tohle ať mrkne na Konformistu, -kdo pobral Konformistu a neviděl tohle, tak na to koukněte. -- Asi nebylo záměrem autorů , aby dílka tohoto ražení a vyznění točená v průběhu let sedmdesátých 20. století byla v ČR a přilehlém okolí poplatná i ve dvacátých letech 21. století, ale stalo se. Chtělo by se říci , že jsme za dospělou Evropou o čtyřicet let pozadu (to by to pak ještě mohli dohnat následující dvě generace), jenže ne. Pokud k tomuto odstupu přičtete fenomén tzv. sociálního státu ( o nic než plíživou bolševizaci nejde - což je aktuální fenomén právě Evropy) tak nějaké dorovnání v myšlení a kvality života třeba v Nizozemí nehrozí. Nikdy. (no a že byl pan Petr Čepek mladším bratrem pana Volonté, tak snad o tom není sporu) ()
Syrové levicové drama z Itálie 70. let se silným společensko-kritickým podtextem. Podobných filmů v té době vznikalo poměrně dost a tento patří spíše k těm průměrnějším. Ne že by neobsahoval pár silných scén, ovšem oproti jiným žánrovým souputníkům spíše klouže po povrchu a konec, ve kterém se prakticky nic nevyřeší, celkový dojem moc nevylepšuje. Cesta bezcharakterního novináře za úspěchem vzdáleně připomíná novějšího Slídila, ten mě však svým vyzněním zasáhl o dost víc. Jediné, co je bez debat srovnatelné se svým o generaci mladším bratříčkem ze zámoří, je bezchybný výkon hlavního antihrdiny - zde jako vždy výborný Gian Maria Volonté. 60%. ()
Galerie (15)
Zajímavosti (5)
- Film poukazuje na úzké propojení tisku, politiky a orgánů činných v trestním řízení a líčí, jak mohou velké noviny manipulovat s veřejnými informacemi a průběhem událostí ve snaze vyvolat u voličů určitou reakci. (classic)
- Film začíná skutečnými záběry ze shromáždění Tiché většiny v Miláně, protikomunistického výboru, k němuž patřili křesťanští demokraté, missini, liberálové a monarchisté. Řečníkem je mladý Ignazio La Russa, budoucí ministr obrany ve čtvrté vládě Silvia Berlusconiho a předseda Senátu. (classic)
- Příběh vraždy školačky připomíná kauzu, která skutečně okupovala první stránky novin po celé měsíce. Jde o případ Mileny Sutter, vzorné studentky z dobře situované janovské rodiny, která byla zavražděna za podobných okolností, o jakých vypráví film. Pachatel, který byl za tento čin zatčen, Lorenzo Bozano, byl později označován jako „blondýn s červeným pavoukem“. (classic)
Reklama