Čokoláda

Hořká nebo sladká? Krásný příběh o čokoládě, která svou jemnou chutí přiměje nejednoho člověka přehodnotit své předsudky a podívat se na vztahy s lidmi z trochu jiné strany. Příjemní herci, hlavně Julie Binoche a Johnny Depp, příjemná hudba, pohádková atmosféra, prostě příjemný nepřeslazený film do nepohody. (30.06.2007)

Jedna z mála světlých výjimek pro romatické filmy, které mám rád. Úžasná Juliette Binoche, jemná a na city hrající hudba, citlivý scénář a bystrá režie jsou zárukou lákavé záležitosti, jíž si rád pouštím i po mnoha zhlédnutích. A to mi věřte, že tenhle druh filmů jinak opravdu není můj šálek čaje – teda přesněji řečeno čokolády. :) (03.01.2010)

Až neuveriteľné množstvo známych mien dokázal Hallstrom do svojho filmu dostať a narozdiel od podobne hviezdne nabitých filmov z toho nakoniec prúser nebol. Práve naopak. Hoci príbeh o cukrárke, ktorá si otvorí obchod s čokoládou je vlastne úplne jednoduchý, Hallstrom niekoľkými malými dejovými linkami dokázal film až neskutočne oživiť a o žiadnej z nich sa nedá povedať, že je menejcenná. Soundtrack od R. Portman je neskutočne pestrý a počúvateľný. Vlastním doma originálne cd a hudba k filme neskutočne sedí. P. Stormare vtipne dokazuje, že z chumaja gentlemana neurobíš a Alfred Molina ma rozosmial, keď sa nechal načapať vo výklade obchodu, kde žral čokoládu ako divá sviňa. Na chvíľu som sa v ňom videl, tiež neviem čokoláde odolať. Hlavne tmavej s celými lieskovými orieškami...80%. (06.04.2012)

Čokoláda mi chutnala o trošku více, než předchozí Hallstömova jablka. Čím že to je? Jednoduše, ačkoliv film nemá výraznou dějovou linku, dokáže šířit pohodu a příjemno od začátku až do konce. Vianne s dcerou se po příchodu do bezejmenné francouzské vesnice ujímá s úsměvem a zdánlivě nezlomným altruismem cukrárny a... a to stačí. V programu je přeměna zapadlé komunity, nechutně přecpané starými zvyklostmi a předsudky, na hřejivější místo k bytí. Kouzelnou hůlkou bude čokoláda a Viannina schopnost odhadnout zákazníkovi chutě, morálním zrcadlem banda říčních tuláků. Vianne je vskutku kouzelná v podání Juliette Binoche, a jakýsi pohádkový podtext má ve filmu skoro všechno - dal by se krásně vyprávět dětem před spaním. Starosta, snažící se v zahleděnosti do starých tradic Viannu vypudit, představuje lotra, kterému nevýrazně konkuruje násilnický Serge. Tulák Roux se stává Vianniným princem, nechybí ani nezbedná dítka a symbol moudrosti v podobě stařeny Armande. Otázkou je, zda pohádka dobře skončí, nebo sebou smýkne a předvede v druhé polovině nějaký nevídaný obrat. Myslím, že je to jasné. Viannina dilemata (zůstat, nebo prchnout před věčnými předsudky - usadit se, nebo pokračovat v kočovném životě předků) jsou klišé a ani se jinak tvářit nesnaží. SPOILER Spolu s popelem Vianniny maminky odchází i minulost, Vianna zůstává ve svém novém domově, s rodivší se láskou, s rodivším se krásným místem pro život. Ne nadarmo je první záběr na vesničku zahalen do chladných modrých barev, zatímco ten poslední krásně hřeje teplejšími odstíny . Čokoláda je ohromně hezký film, se sympatickými postavami, krásnou kamerou, neskutečně pohodovou atmosférou a neopomenutelnou hromadou čokoládových výrobků, kterému nesluší právě ty momenty, jež se snaží vytrhnout z pohádkové lehkosti a brázdit vody větší dramatičnosti. Nehledat katarzi, nehledat psychologickou hloubku, nehledat převratno a objevno. Nechat se unášet pohodou. (06.04.2008)

Pozoruhodná óda na čokoládu je holdem skutečně svobodnému lidství. Přesně a citlivě položená doba i místo děje (francouzský venkov té doby byl stále tvrzí výrazně katolického konzervatismu v podstatě starého feudálního režimu) přesně postihuje počátek prudkého hodnotového zlomu evropské společnosti, který se mohl udát kdekoliv - v Normandii právě tak jako v Province, v Kalábrii stejně jako v Aragonu, v Edinburghu srovnatelně jako v zapadlé kyperské nebo řecké vsi. Anonymní městečko, které se vědomě nevymanilo ze středověkého krunýře svých hradeb, místo, kde se téměř zastavil čas, reprezentuje jen jedno z posuzovaných pojetí života. Tím druhým je polyteistickou, zčásti ještě totemistickou mytologií podmalované putování dvou poutnic, matky a dcery, jejíž vzpomínka je hlavní dějovou linií neobvyklého příběhu. Konfrontace, která nemá vítěze, protože silnější je vždy ne ten, který ve jménu pýchy bere a odnímá, ale ten, kdo nerezignuje na pokoru a umí přijímat. Protože brát není dávat. Zhruba tak lze vystihnout zdánlivě průzračné mravní poselství tohoto mimořádného filmu. Severák, vítr drsné Skandinávie, vábí k těkání z místa na místa vždy a každého, a hopsavý klokánek dětské fantazie Pantoflíček, ho musí, chtě nechtě, následovat. Po velkém zlomu, po návratu k sobě samému, po odplynutí drsnosti, která skrývá až chlapeckou plachost navenek nesmlouvavě nesmiřitelného aristokratického starosty maloměsta se vlastně nic nemění. Jen lidé jsou tu na sebe milejší a zdvořilejší, pozorněji sledují své úspěchy i nezdary. Stařenská Madona drsného pábení v jedinečném podání Judi Denchové právě tak jako virtuózní magie něžné krásky Juliette Binochové nebo pokorný návrat k smysluplnému, vnitřně bohatému a tvořivému životu trampského tuláka a předchůdce beatniků i hippies v jedné osobě v podání Johny Deppa vedle dalších skvělých výkonů propůjčují tomuto poselství zvláštní neokázalou naléhavost. Naléhavost, která prostotou pravdy i střídmostí formy, v níž ji podává, je zváště působivou. Krajinná dvojkamera Rogera Bratta a Jeremy Brabena uchvacuje jak zasazováním města do jeho krajinného rámce, tak důsledným a důkladným mapováním a vychutnáváním zdánlivě všedních míst jeho ulic a zákoutí (zejména to platí o soše Reynaudova předka před kostelem a radnicí na plácku, který plní funkci centrálního náměstíčka). Vnějšková všednost mnohdy nezasvěceným jakoby nenabízela nic jiného než urousanou, vlastně opotřebovanou všednost; teprve bližší pohled naznačuje, že osobitost a výraznost nejsou zvláštním, ale všeobecným lidským kulturním statkem, který je dostupný pro každého z nás. Oslňující skandinávská obdoba českého čapkovského či fričovského všedního dne na rozhraní věků zůstává trvalým poselstvím-vzpomínkou, která do nás vstupuje spolu s rychle odeznívajícími posledními záběry filmu. (09.11.2008)