Mladý papež

Poněkud rozvleklejší, než by jeden čekal, ale to se asi od evropské produkce dalo čekat (to je ale sofistikovaný úvod). Jude Law je jako mladý, neortodoxní papež skvělý. Ve finále to obsahuje mnohem méně děje, než by slibovala stopáž, ale i tak je vyplněna smysluplně a kvalitně. Od Sorrentina jsem doposud viděl pouze Mládí, které mne nijak neoslnilo, ale Mladým papežem se mi trefil do noty... 90% (28.12.2020)

Ačkoli zde skutečně může divák cítit pocit jakéhosi mírného rozezlení nad neuspokojivým (ne)rozuzlením, je ona rodičovská záležitost, tvářící se jako zápletka a hlavní motor papežova nevyzpytatelného a striktního jednání, v klidu odložitelná na vedlejší kolej. Jedná se o klasicky esteticky působivý Sorrentinův obraz Vatikánu a starobylé instituce, která za svými zdmi ukrývá bohatou směsici jedinců a charakterů, morálních dilemat i pokrytectví. Kromě vizuální stránky a zajímavého servírování teologicko-společenských a psychologických otázek, tkví nejsilnější stránka seriálu v oné nejednoznačnosti, ve které se všechny postavy a okolnosti pohybují a odvíjejí. Hranice mezi dogmatičností a moderností, vypočítavostí a morálností, zlem a křehkostí, mocí a bezmocí, láskou a odstupem se téměř stírají. A když se Jude Law, ono ztělesnění nepochopitelného střetu bigotní agrese a empatického citu zároveň, ono ztělesnění starozákonního i novozákonního v jednom, v papežském odění a za zvuků elektronické hudby prochází se zapálenou cigaretou chodbami paláce plného renesančního umění - kdo by to nemiloval? Jeho projev ze stínu před plným náměstím v úvodu seriálu patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední dobu viděl. (20.03.2022)

Young Pope se mi strašně špatně hodnotí, protože jde o velice specifický, řekla bych až zvláštní seriál. Asi bych si to netroufla kdekomu ho doporučit, protože vím, že tohle je záležitost pro velice úzkou skupinku diváku. Tím se teď nechci stavět do pozice, že já patřím do té skupiny "vyvolených", kterou tento seriál oslovil. Protože se přiznám, že né jednou jsem si kladla otázku "proč na to vlastně vůbec koukám?" "co se to tam teď odehrává?" "co tím chtěl básník říci?" Seriál klade důraz především na vizuální stránku. A to je možná věc, která mě na tom tak fascinuje a hypnotizuje. Co záběr, to je jednoduše pastva pro oči. K tomu úžasná hudba a mě se tajil dech. Co se týče příběhu....ten je takový - opět mě napadá - zvláštní. Určitý vývoj ten příběh má, stejně tak postavy, ale není to asi to hlavní, co ten seriál táhne. Je tam dost skoků od něčeho k něčemu, kolikrát se nedozvíme proč došlo k tomu a tomu, ale prostě k tomu došlo, je tam spousta náznaků, nevyřčeného, proložené flashbacky, snovými sekvencemi, že dohromady je to holt mišmaš :-) A je - opět řeknu zvláštní - že u Young Pope mi to absolutně nevadilo a hltala jsem každou scénu, každý záběr, každý díl. Ani ty debaty o Bohu mi nevadily....Co nesmím opomenout - herecké výkony. Jude Law se pro tuto roli vyloženě narodil! Co jsem též hltala jak malinu, tak tu nevyzpytatelnou a nepředvídatelnou auru, kterou vyzařoval. Pokaždé, když se objevil na scéně, když začal mluvit, tak jsem jen s napětím očekávala, co se stane...a vždycky se stalo to, co jsem absolutně nečekala. Scéna jeho slovního "souboje" s italským premiérem je už teď pro mě legendární a patří mezi nejvíc wtf momenty v historii seriálů :-) Na závěr - kdo si k Young Pope najde cestu, věřím, že bude okouzlen. P.S. - Sexy and i know it - to byla scéna jak víno :-D (27.02.2017)

Zďaleka najlepší seriál roka a možno nielen roka 2016. Začne to ako prvoplánové "vatikánske House of Cards", ale postupne to získava ďalšie úchvatné vrstvy. Dokáže to byť kontroverzné aj hlboko tradičné, rúhavo cynické i nesmierne ľudské, vtipné i dojímavé, sexy aj predchnuté duchovnom. Jude Law v životnej úlohe, scenár a dialógy ako z inej reality a Sorrentino sa usmieva. K tomu geniálna hudba a skvostná úvodná znelka. Absolútne famózna záležitosť. (01.12.2016)

Velké zklamání, dané především očekáváními z prvních dílů. Odpoutaná a nepředvídatelná první polovina je potěcha pro to spirituální i zemité v nás. Navíc Law funguje jako dráždivý objekt, který se nikdy nechová tak, jak chceme. Sorrentino si tu vzpomněl na doby, kdy nebyl velmistrem plochého populismu, ale uměl si obrazem a zvukem podmanit dost zásadní existenční koncepty. Vatikán je jeho další terárium plné líných lidských plazů, kteří marně hledají smysl bytí - a v tomhle ohledu je Mladý papež konečně životaschopnou látkou. Jenže pak je tu druhá polovina, především některé části dílů 6–10. Co bylo spontánní, je tu strnulé. Co bylo imaginativní, je tu nahodilé. Ambivalence přechází doslovnost, provokativnost v prvoplánovost. Z postavy papeže se stává triviální "nesrozumitelný svatý". Sorrentino těká, dělá hloupé scenáristické kopance (kauza s dopisy ve stole? wtf?), hudbu používá občas vysloveně předvádivě (Kalinka? Come on!) a namísto surrálného klokana se zahradami Vatikánu prohání tak trošku troškovská svatá Juana. Závěrečná pointa je bohužel Paolo model Mládí. Nabubřelé, prázdné, křečovité, banální... Tenhle seriál si cením za prvotní energii, s jakou narušuje tradiční představy o žánru a dramaturgické koncepci, ale v závěru se ukáže, že trocha rigidity by tu vůbec nezaškodila. Sorrentino překypuje vším možným, ale rozhodně ne schopností autocenzury. Brilantní momenty tak střídají rozpačité. P. S. Skutečnými papeži téhle série jsou skvostné figury kardinálů Voiella a Gutierréze. P. S. 2: k nejlepším momentům papeže se v myšlenkách pořád (rád) vracím. Proto přidávám. (13.12.2016)