poster

Lesní chodci

Drama / Romantický

Česko / Slovensko / Francie, 2003, 95 min

  • EdaS
    ****

    Nemůžu se chlubit tím, že bych to celé pochopil, k tomu bude potřeba film shlédnout ještě aspoň jednou, ale nevšední zážitek to rozhodně je. Doporučuji vyzkoušet!(21.2.2003)

  • Matty
    ****

    Polodokumentární filozofická esej na téma: „Já člověk a kam směřuji“. Čtyři postavy bloudící ve vlastních srdcích a věřící ve změnu k lepšímu po opuštění Česka – země s nejblbější náladou na světě. Jenže pokud je problémem společnost, mělo by se začít jedinci. A jedinec nikdy nepřestane vinit společnost. Proto přibývá samotářů, proto se samotářství stává masovou záležitostí a proto jej samotní samotáři zavrhují tak dlouho, až si najdou nějakou spřízněnou duši, aby se po krátkém vztahu mohli vrátit na začátek. Dočasný únik lze najít v bezcílném toulání lesem, v tichosti, daleko od civilizace, ale nemůžeme unikat věčně. Nikdo nemůže unikat věčně. Alespoň smrti ne. Lesní chodci jsou trošku vztahovým dramatem, trošku sociální sondou, trošku dokumentem (vnitřní monology jakoby nenamluvily postavy, ale samotní herci), trošku něčím víc než většina českých filmů posledních let. Nemá například význam se pohoršovat nad dobovými nesrovnalostmi, film, ač se odehrává během tří dekád (od 60. do 90. let), není o době, ale o postavách. Právě skrze ně reflektuje Vojnár věčnou „nasranost“ českého národa a snaží se najít odpověď na otázku „proč?“. Film se zaobírá do stejné míry obecnými otázkami o české populaci jako individuálními osudy postav, tzn. titulními lesními chodci. V čele hereckého obsazení exceluje Jiří Schmitzer, jenž jakoby ani nemusel nic hrát. Ostatní herci sice postrádají jeho přirozenost, ale „účel“ svých postav plní stoprocentně. Scénář filmu je plný navenek krkolomných souvětí, které by přece podobní „nádražní bufeťáci“ nikdy nestvořili, ale právě ony představují tu nejsnazší cestu k podstatě Vojnárova smýšlení. Jsou to věty šikovně vystavěné, s jejichž pomoci režisér třímá opratě filmu po celou dobu pevně v rukou. Díky kameře Ramuna Greičiuse se Lesní chodci nejen příjemně poslouchají, ale stejně příjemně se na ně dívá. 85%(27.11.2006)

  • honajz
    ***

    Režisér Ivan Vojnár je znám svými dlouhometrážními dokumenty ze života vězňů, chovanců psychiatrického ústavu, bezdomovců – a nyní se pokusil své “znalosti” spojit v jeden celovečerní hraný film, vlastně hraný dokument. Obrat lesní chodci znamená v řeči bezdomovců lidi, které toulání láká víc, než pohodlný usazený život většiny národa. I oni sice hledají nějaké jistoty, mezi podivnou většinou, které nerozumějí, je však nemohou najít. Klidně se seberou a vyrazí někam na výlet na nekrytém vagónu nákladního vlaku , v zimě stráví noc v lese, práce jim moc nevoní a jejich děti jsou geneticky předurčeny k životu zlodějů a prostitutek – a k toulání. Poměrně jednoduchý příběh Lesních chodců se soustřeďuje zpočátku na jednu takovou čtveřici a posléze i na její děti. Hlavní postavou je samorostlý filozof Rufus v excelentním podání Jiřího Schmitzera. Ten, když už nemá na pivo, jde zastavit svou kytaru a seznámí se tak se svou budoucí ženou. Jeho přítel z toulek, Čerčil (Zdeněk Novák), se zase seznámí s psychicky labilní dívkou. Zpočátku spolu vyrážejí na toulky, ale pak otěhotní Rufusova žena a najednou jí tento styl života přestane vyhovovat. Jednoho dne si vezme jejich syna a uteče do ústavu, kde se uchytí jako instruktorka aerobiku. Čerčil nedokáže unést labilní stavy své dívky a uteče, nejspíš do Austrálie. Dívka je však těhotná. Poté, co porodí holčičku, přestane úplně komunikovat s okolím a pak se ztratí. Problémy tohoto jinak dovedně sestaveného filmu, jemuž nechybí syrová a barvitá atmosféra, jsou několikeré. Předně nejde o film, ale v podstatě o dokumentární výpovědi ve stylu předešlých Vojnárových filmů, přičemž z původní předlohy Martina Ryšavého prý nezůstal kámen kameni. Hraný dokument má jistě své místo v kinematografii, ale spojení známých hereckých tváří (vedle Jiřího Schmitzera je to Josef Vinklář) s neherci působí poněkud nesourodě. Stejně tak snímek nabízí pohled poněkud jednostranný. Jednoznačně fandí lidem na okraji společnosti, o nichž vypráví, ale například ve scéně s průvodčím ve vlaku chybí jakýkoliv náznak toho, jaké problémy setkání s podobně postiženými lidmi průvodčímu v jeho práci přináší. Rovněž neustálé citace z historických novin, pamfletů a depresivních divadelních textů vyznívají z úst bezdomovců trošičku křečovitě, a to zvláště ve chvíli, kdy se nejprve baví o běžných rodinných problémech a následně na sebe vybalí podobná moudra. Na druhou stranu kameraman Ramunas Greičius (dvorní tvůrce Alice Nellis) dokazuje svou profesionalitu a bravurnost v obrazovém vidění. Opět, stejně jako např. u Výletu, dokáže v každém záběru najít určitý zajímavý úhel, prostřih nebo děj v druhém plánu, takže je radost na takto pěkné obrázky koukat. Současně vytváří výše zmíněnou atmosféru filmu, kdy již jen dívání samo o sobě esteticky povznáší. A nutno dodat, že výborně je začleněna i pomalá, meditativní hudba manželů Havlových, která onu atmosféru dotváří. Lesní chodci nejsou špatný film – výtvarnou stylistikou, upřímností drsné výpovědi a poukázáním na problémy, před nimiž většinou zavíráme oči určitě patří mezi nadprůměrné projekty. Na druhé straně téma bezdomovců patří v nejen evropské kinematografii k tak provařeným tématům, že ani na festivalech toto dílko nebude mít lehký život, natož pak mezi běžnou diváckou populací, která jasně dává najevo, že stojí spíše o optimistické filmy s alespoň jakous takous nadějí.   Výtvarně a kameramansky dokonalé dílko, jež však pokulhává v hereckých výkonech i celkovém vyznění. http://web.archive.org/web/20030411070928/http://filmpub.atlas.cz/clanek.asp?clanekid=2700(30.6.2013)

  • Legas
    **

    Dobrý nápad a výborné herecké výkony. Všechna sdělení (?) filmu bohužel vyšumí do prázdna. Ivan Vojnár sice umí nádherné obrázky, ale udělat z filmu nějaký smysluplný celek... Ale je docela možné, že je to mou náturou a já Lesním chodcům prostě nerozumím.(5.5.2003)

  • Douglas
    **

    Film sice nabízí desítky a desítky mouder, jenže ty praskají hned po vyslovení jako bubliny z bublifuku, místo aby ve vás nějak rezonovaly. Postavy se nevyvíjejí a ať se snažil režisér sdělit cokoliv, nejsem zrovna člověk, který by měl pro tento způsob nenarativního a otravného esejizmu pochopení. Postavy Rufuse a Čerčila na mě působily spíš jako karikatury (otázkou je čeho). Kdyby ten vlak nezastavil, určitě bych měl na konci titulků mnohem lepší pocit než jen znuděnost... Možná zadostiučení. Škoda.(24.2.2003)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace