Poslední rodina

Polskou kinematografii mám ráda, ale snímek Poslední rodina mi úplně nesedl. Tragické příběhy mě obvykle dojímají, jenže filmové zpracování osudů rodiny Beksińských je po většinu času chladně bezemoční. Moje pocity jsou natolik rozporuplné, že nemohu hodnotit lépe než třemi hvězdičkami. I když závěrečná titulková píseň mě docela sejmula, za tu bych dala klidně pět hvězdiček. (60%) (05.11.2021)

Hmmmm... Očakával som niečo na štýl skvelého francúzskeho filmu Le premier jour du reste de ta vie, ktorý tiež stavia na forme rodinnej kroniky v odstupoch viacerých časových období. Ale táto poľská artová kronika ma takmer ničím nezaujala - bolo to temné, depresívne a anti-emočné. To mi vôbec pri filmoch väčšinou neprekáža, ale čo je veľa, to je veľa... Toľko nadšenia a chváľ, no mne to celé prišlo úplne čudné a dejovo nezaujímavé (aj keď formátovo to bolo dobré). Nuž... 1*. (04.03.2017)

Strhujúci príbeh - nie tempom, to je totiž správne autentické, ako život sám, ale spracovaním - kamera Kacpera Fertacza je jedinečná. Sníma život jednej (ne)obyčajnej rodiny, akoby sa nič nedialo, pod povrchom sa ale deje toho (niekedy) až príliš. Postava matky je jednou z najviac tragických postáv, ktoré som na plátne v ostatných rokoch videl. Posledná rodina je moderný európsky film a nastavuje slušné zrkadlo Európskej filmovej akadémii (pán Wenders), ktorá si už roky bigotne všíma a nominuje poväčšinou "zaručené" mená ako Almódovar či Ozon. Jednoznačný víťaz projektu scope100. (25.12.2016)

Prvom rade si divák musí zvyknúť na postavy, keď sa tak stane, tak je to riadny filmový zážitok. Najprv som nechápal, ako rodičia mohli syna, ktorý ma vážne psychické problémy, ktoré vidieť hned od začiatku a rodičia ho odsunu do samostatného bytu, bez pomoci ci opatery. A aj keď bývajú blízko, vedia, že je nestabilný a môže sa všeličo stáť. Ale ako film napredoval, som zisťoval, že rodičia a hlavne matka zdravotný stav svojho syna veľmi preciťuje a tak i keď toto rozhodnutie sa nerodilo ľahko, ale aj oni si už chceli trocha na staré kolena oddýchnuť. Otec sa vybláznil na obrazoch, ktoré boli tak pochmúrne a nevľúdne, ako aj jeho život. Horšie to už bolo s matkou, tá to držala v sebe až pokým... Neskutočne ma zasiahol tento film po psychologickej stránke. Ako sa s tým vyrovnávajú postavy, každá inak, každej pomáha na frustráciu niečo ine. Vážne ukážkové dielo, ktoré je tak autentické, že mi to po celú dobu vyrážalo dych, ako skutočne toto filmové dielo bolo spracované. Ale niečo mi hovorí, že to aj tak nie je na 5*, tak dávam silne 4*, ale určite si tento film pozriem ešte raz a hádam to už pocitovo bude dokonalé. (03.10.2023)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)