Fidlovačka

Je vcelku pochopitelné, že Fidlovačka s nejslavnější českou písní, totiž státní hymnou, padla za oběť prvním domácím pokusům se zvukovým filmem. Charakter Tylovy (zpěvo)hry je jasně čitelný, silná dávka antigermanismu sklízela zaručený úspěch, podpořený navíc komickými postavami Mastílkové a Herr von Dudka, jejichž falešné "němčení" je náležitě zesměšněno. Innemann svůj film vybavil vedle soudobých hvězdiček z pražských operetních scén i plejádou vynikajících hereckých osobností v čele s Antonií Nedošinskou, Plachtou, Šléglem, Šlemrovou, Rovenským a také významným operním pěvcem Otakarem Mařákem, který v závěru zazpíval Škroupovu píseň. Spokojenost zavládla na všech stranách, filmové premiéře tleskal i prezident Masaryk a nebyl tedy důvod se jakkoliv znepokojovat. Ať žije panslavismus! (24.11.2009)

Je to staré, patetické, místy směšné a technicky nedokonalé. Je ovšem k tomu přistupovat s nadhledem a vědomím, že tomu filmu je přes osmdesát let. Ovšem většina zúčastněných jakoby se tvářila pateticky právě proto, že stojí nad klasickou divadelní látkou a u přelomového počinu kinematografie. Snad jen Antonie Nedošinská a Čeněk Šlégl vystupují naprosto přirozeně ve stylu běžného kšeftu. Jejich realistické ztvárnění nepříliš sympatických postav ale pozvedává Fidlovačku na dodnes koukatelnou věc. (12.07.2012)

Povedené dílo, závěrečná vlastenecká desetiminutovka patří k tomu nejsilnějšímu v českém filmu třicátých let. Divadelní hra byla poprvé uvedena v prosinci 1834 ve Stavovském divadle. Bohužel jsem ji neviděl, dle obsahu na internetu se ale zdá, že film se od ní přece jen v něčem liší. Co bych ocenil na Innemannově snímku - posměch vůči Čechům, kteří si hráli na Němce, aby vypadali jako něco lepšího. Jak nadčasové a stále aktuální, dnes nám zase piráti radí, ať se místo k české hlásíme k národnosti evropské, zkrátka kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji neustále opakovat. A ještě jednou chci pochválit závěrečnou scénu z fidlovačky, ten projev ševce Kroutila bych nechal vytesat do kamene. Najděte si jej na YouTube a pouštějte svým dětem či vnukům. (21.07.2022)

Fidlovačka byl druhým českým zvukovým filmem. Musela to být pro diváka bomba, když slyšel nejen mluvit, ale i zpívat. První léta zvukové kinematografie zastupovala pro venkovského diváka nejen divadlo, ale i zpěvohru a další druhy dramatického umění, proto se za 1. republiky tolik zpívalo. A Fidlovačka je ovšem zpěvohra. Jak asi bylo těm drobným lidem, když slyšeli zpívat známé lidové popěvky! Jistě, film trpí počátečními filmovými křečemi, hlavně představitelé hlavních postav Slávka Tauberová a Jiří Sedláček hrají toporně. Ale vedle nich se tu objevují herci, kteří si okamžitě umějí se zvukem poradit. Především je to Josef Rovenský, jehož miluji (vzpomeňme na trestance v Tonce Šibenici či Hnipírda z Funebráku, ale on uměl role komické i tragické, škoda jeho brzkého odchodu...). Ale i Čeněk Šlégl, božská Antonie Nedošinská či velmi dobrý a zapomenutý komik Jan Marek. Mihla se tam i Betty Kysilková - ronící krásně slzy v jediném jejím záběru... A pak portrét operního pěvce mezinárodního významu Otakara Mařáka a jeho Kde domov můj... Je vyvrcholením celé hry a filmu s předchozí a stále bohužel platnou řečí starého Kroutila o naší holubičí povaze a klanění se cizákům... (29.09.2014)

Pro sběratele kuriozit a filmové historiky. 1)  Divadelní expresivní  herectví je dané historicky, pravděpodobně i dobovým vztahem k národní ikoně, ale dnes už mi příliš nevoní._____ 2)  Ani mizerný zvuk filmové kopie nepřispívá k diváckému zážitku._____ 3)  Ale propojení jazyka českého a německého působí nejenom příjemně archaicky, ale i příjemně vůbec._____ 4)  Obsažný koment: tomtomtoma****._____  5)  Jo a pozdravujte ode mne Herrn von Dudeka. Jako prototyp české nezlomné povahy byl k sežrání. (08.01.2023)