Jesus Christ Superstar

Zajímavá volba prostředí odvedla medvědí službu, takže ve výsledku se jedná o jakýchsi 50 odstínů hnědi mezi ruinami, které k obydleným věcem mají už bohužel daleko. Už od první písně je znát ten příšerný audio master - nevyvážené nástroje, ukvílené synťáky a buď nesourodost nahrávky a lip-sync herců nebo jen zvláštní herecké výkony. Ty obvykle byly povedené, zejména Jidáš. Naopak Ted Neely sice umí zpívat dobře (správně metalový hlas pro Gethsemane) a dokonce v obličeji i vypadá jako typické vypodobnění Ježíše, pokud si ho zadáte do Googlu. Ale. Ale jinak má zpravidla kamennou tvář (ironicky právě on má u poslední večeře linku "look at your blank faces") a statické tělo/ruce. Protistrany (Kaifáš a spol., Pilát, Herod, vojáci) na tom nejsou o moc lépe, přišlo mi, že by nenahnali strach ani novorozenci, ať už hereckým výkonem nebo kostýmy. Kamera nikomu nepomáhá, hází jeden bláznivý záběr za druhým bez jakékoliv invence nebo logiky, ale občas provokativně hodí nějaký hezký záběr (takže víme, že kameraman cit pro záběry má; namátkou například záběr na slunce na konci Gethsemane, poslední večeře, závěr V chrámu), ale převažují ty obyčejné/chaotické. Vrcholem všeho byl pak ten crossfade při intru Superstar, do prázdného amfiteátru a useknutí písně jak když člověka z hezkého snu probudí budík. Aspoň nyní víme, že písmeno D ve slově JIDÁŠ znamená Disko. Přechod z ukřižování na John 19:41 je podobně násilný. (11.04.2021)

Se stylizací příběhu Ježíše Krista do hippies doby může mít spousta diváku problémy, ale po hudební stránce se tomuto muzikálu nedá vůbec nic vytknout. Každá skladba se dá poslouchat a je zajímavá, muzikál nemá slabší místo, celá kompozice je skvělá. Tady se opět ukázala genialita A. L. Webbera. A navíc anglický jazyk je skutečně nepřekonatelný, i když se Češi snažili a udělali v devadesátých letech skvělou českou verzi, na originální verzi prostě nemá. (26.12.2016)

Že je Petr nahrazen Jidášem, je v pořádku. Konečně nešťastníka, bez nějž by to neklaplo, někdo zprostil toho trapného obvinění z defraudantství a prodejnosti. Ale to ostudné, naprosto mimomísové Petrovo pokohoutí "musel jsem to udělat, copak nechápeš?" (následované Magdaleniným stejně idiotským "jak to mohl vědět?") musím jménem církve ztrestat. Jinak by to bylo samozřejmě za pět. (A ještě mohou být autoři rádi, že ten lapsus někdo v Kongregaci závazně nevyložil jako návod k bludnému učení o sebeoběšení jakožto stvrzení vítězství Jidášovy pseudodoxie nad Petrovou orthodoxií. To by se pak smažili v pekle.) (20.10.2012)

Takhle to dopadne, když jde skupina svobodomyslných hippies natočit svoji verzi muzikálu a náramně se jim to povede. Jidáš je tanečně nadaný černoch, Pilát zákeřný slizoun, Herodes vůdce bizarní travesti show a Ježíš? Ten je jediný takový, jakého si ho všichni představují. Díky geniální hudbě se tento počin nemůže ztratit ve své přešťastné nadsazenosti a kdyby se ve finální půlhodince tak moc nepřehrávalo, stavěl bych téhle partičce piedestal. (12.09.2007)

Tenhle biják (spolu se Scorseseho Posledním pokušením a Bulgakovovým Mistrem a Markétkou) mě, nekřesťana, přiměl k přemýšlení o ježíšovském mýtu víc a z více stran než všechna evangelia a kázání dohromady – kdysi v dobách předinternetových jsem měl celé libreto opsané a vlastnoklopotně přeložené a dodnes se vztekám při pomyšlení na to, z jakých duchaprázdných rýmovaček je splácaná Prostějovského „kanonická“ česká verze; vrcholem marnosti pro mě bylo její použití v titulcích při televizním uvedení Jewisonova filmu. Na BD jsou naštěstí titulky v pořádku, všechna čest svého řemesla znalému a evidentně zapálenému překladateli i tomu, kdo mu tu práci zadal. — O muzice se netřeba dlouze bavit, to křížení rockových a muzikálových postupů a odvaha/drzost vystavět v tomhle žánru ne muzikál, ale plnohodnotnou operu bez kouska mluveného slova, vám buď připadnou geniální, nebo ne. Zastavil bych se ovšem u zpěvu: syrově vyřvávaný, „nezpěvácký“ projev mi k polidštěným pašijovým postavám z masa a kostí sedí rozhodně líp, než kdyby režisér obsadil interprety nadpozemsky dokonalé. Stejně tak, pokud někdo vyčítá představiteli Ježíše malé charisma, muselo mu nějak uniknout, že Ježíšova lidská stránka, únava a to, že zdaleka neovládá situaci pevnou rukou a nezáří v davu coby nezpochybnitelná superstar, je jedním z hlavních témat filmu. — Choreografie! Sledovat třebas exaltované tanečky Šimona a jeho skvadry při fanatickém vzývání Krista uprostřed filmu, to je pokaždé na srdeční zástavu. (Ve stejné pasáži asi jediné místo z celého snímku, které mi vždycky lehce smrdělo samoúčelem – bez tanečníků zjevujících se ve vzduchu, zpomalených a zastavených záběrů bych se v této scéně věru obešel.) — No a dobrou polovinu filmu dělá scénografie, to neustálé balancování mezi „jako“ a hrou na „jako“, římští vojáci ve fialových tričkách, pušky, tanky, šminky, lešení, izraelská poušť, to nejsou jenom efektní „zcizovačky“, líbivá hipícká stylizace a vymezování se vůči klasickému muzikálovému a historickému žánru, to všechno jsou prvky, které tu prastarou pohádkovou historku skutečně přibližují dnešku, které nepřestávají připomínat, že jsme to my, kdo ten příběh tady a teď znovu prožíváme a koho i přes propast staletí pořád oslovuje. (05.05.2014)