Vražedná pole

Film o přátelství jako snad žádný jiný. Když na konci slyšíme Johna Lennona zpívat humanistickou hymnu Imagine a sledujeme dva muže padat do vzájemného objetí, zavání to patetismem. Jenže Vražedná pole přistupují k sentimentu obezřetně, čerpají z něj sílu jaksi mimoděk a na pozadí faktografických událostí, jejichž emoční tíhu ještě znásobuje povědomí o životě Hainga S. Ngora, jenž zde fantasticky ztvárnil kambodžského reportéra Dirt Prana. Nemusel moc hrát, když si znázorněnými zvěrstvy sám prošel, ale jeho výkon je odzbrojující a režisér Joffé na něm staví i důmyslně poskládané vyprávění. To se často uzpůsobuje perspektivě postav, které jsou v případě amerických reportérů i Prana na stejné vlně, a s tím souvisí i délka a intenzita sekvencí - bombové útoky jsou krátké a šokové, zatímco zdánlivě nesmyslné množství času se věnuje vyvolávání Pranovy fotografie na falešný pas. V tu chvíli jde o klíčový okamžik rozhodující o budoucnosti Kambodžana v rozvrácené zemi a Joffé na ní patřičně ulpívá… Přestože jsou Vražedná pole filmem dvou odlišných polovin, z nichž první nabízí objektivní reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii a druhá se noří do subjektivního prožívání pekla, právě přátelství mezi Pranem a novinářem Schanbergem a paralelně střižené kontrasty mezi jejich osudy v komformistickém, respektive diktátorském a utlačovaném prostředí, udržují tón a narativ přehledné a vyrovnané. A systematicky se směřuje k závěrečné katarzi, kterou už Joffé po více než dvou hodinách odkladů neprotahuje a přichází náhle, z pohledu aktérů zkrátka zaslouženě. Vražedná pole jsou tedy vzácný příklad filmu, který setrval v mantinelech hollywoodského vyprávění s důrazem na šťastné uzavření linií postav a současně předložil místy až dokumentačně čistý a historicky hodnotný portrét svého tématu. 95 % (27.03.2022)

Roland Joffé a jeho režisérské schopnosti v hlavní roli tohoto rozhodně zajímavého, lehce uspávacího a přesto působivého snímku, v kterém jsou hlavními hybnými motory přátelství a skvělá hudba Mike Oldfielda. Úžasné scenérie podtrhuje krásná kamera, která se dokáže do pohledů natolik zamilovat, že několik minut sledujete dokonalou scenérii s postavami. Krásný film, který pokud vás neuspí vás vtáhne. (02.09.2007)

Poslední dobou mám pocit, že se u některých filmů na CSFD hodnotí spíš společenská závažnost tématu než reálná kvalita filmu. Killing Fields mají pro mne hned několik zásadních vad - krajně nesympatickou postavu amerického novináře, chybějící informace o tom, co a hlavně proč se v Kambodži (resp. Kampučii) dělo, jednostranné obvinění USA (s vynecháním komunistů), a nevyrovnanou stavbu (skoro hodinový, místy nudící úvod a dobrou část z pracovního tábora). Místy hraje na city decentně a fér (Oldfieldova industriální hudba při nucené evakuaci PhnomPenhu, Pranovo objevení killing fields), místy až trapně (Imagine při setkání). Btw, právě naivní levičácký snílkové Lennonova typu bývají mnohdy hybnou silou pozdějších masakrů a genocid "za mír a lepší společnost". Celkově bych normálně dal 3-4*, ale manipulativnost a ignorování historie mě nutí jít níž. Poměrově asi nejhorší genocida 20. století (cca. třetina národa) si zasloužila lepší zpracování. (03.12.2009)

Vražedná pole jsou filmem kde z každého políčka (filmového, ne toho, na který odkazuje název snímku) přímo sálají ambice směrem k pozlaceným plešounům. Neříkám, že je to špatně. Zvlášť, když to má v rukách režisér, který se umí vyhnout lacinému podlézání akademii (ovšem Lennon na závěr byl už těžce přes míru). V první polovině jsem se neubránil pocitu proč se děj stále točí kolem nezajímavého sebestředného novináře, když "ten jeho poskok, s kterým zachází jak s onucí" je stokrát zajímavější. A naštěstí si to mysleli i autoři a v druhé části vsadili právě na něj. V mých očích dobře udělali. Jinak scény typu vyvolávaní fotek ve spartanských podmínkách, video s projevem Nixona a záběry zvěrstev Rudých khmérů sestříhané na Vincerò či bloudění po vražedných polích jsou tak působivé scény, že jen za ně si Roland Joffé zaslouží můj velký obdiv. Na druhou stranu to nic nemění na faktu, že tu vidím i chyby. Což o jeho následujícím snímku říct nemůžu, i kdybych sebevíc chtěl. (21.10.2008)

No predem musim rict, ze na Joffeovo vrcholny dilo me to az zas tak maximalne nerozdrtilo, ale i tak silnej nadprumer. Film mi pripomnel takovy tri filmy. Zacina to ve stylu Apokalypsy, bojuje se, vybuchujou bomby, aby se to plynule presunulo k tak trochu Krvavymu diamantu, kde se v zniceny zemi plny povstalcu a vojaku mota banda novinaru, snazi se prezit a zaroven udelat dobrou reportaz. No a skonci to u Temnyho usvitu, coz je asi ta nejpusobivejsi pasaz. I kdyz film ma behem tech 140 minut rovnomerne rozmisteno spoustu silnejch momentu, takze kdyz uz to pomalu vypada, ze nastane nuda, protoze misty se toho fakt moc nedeje, vytasi se vzdy Joffe s necim zatracene pusobivym. Co se tyce hercu, ty hrajou perfektne, Ngor zaslouzene dostal oskara a predstavi se tu "mladej" Malkovich v jedny ze svejch prvnich roli. Celkove spokojenost, ale mezi moje nejoblibenejsi valecny filmy se to nezaradi. (25.07.2011)