Ať žije republika

Navzdory všem kvalitám, které tomuto filmu nemohu upřít, nemám za sebe problém napsat, že dokoukat REPUBLIKU pro mě bylo ještě těžší, než KOČÁR DO VÍDNĚ. Film je to zcela jistě výborný a mně osobně je blízký již svým svrchovaným skepticismem, k němuž se Procházka postupně umělecky propracoval. Sledovat tuto více než douhodinovou letitou podívanou bylo však skutečně nad moje síly - film mě umořil nejen svojí délkou, ale i tematickým zasazením do časů konce WW2, na něž jsem se stal extrémně alergický. Do smrti už nechci vidět jediný film z téhle doby, protože jich mám právě po krk - čeho je moc, toho je příliš. Film mě vyloženě otravoval i přemírou koní (samozřejmě nic proti těmto zvířatům, které choval Procházka velmi v oblibě, ale po mém soudu jich je v tomto filmu vážně trochu moc) a svou snovou a poetickou rovinou - všechny ty nespočetné snové sekvence jsem shledal zcela redundantními, a neoslovil mě ani lyrizující obraz matky, stojící v kontrastu s obrazem hrubiánského otce. Pro mě osobně je toto dokonale srozumitelný film, u něhož plně chápu jeho uměleckou výpověď i prostředky, jimiž se k ní propracovává, ale mně osobně tento přístup neoslovuje - a bohužel i příšerně nudí. A když nad tím tak přemýšlím, mám už po krk i všech filmů, jejichž hlavní fór je založen na tom, že světu dospělých nastavuje zrcadlo nezkažené děcko. Nevím, nebo jsem už možná jen viděl moc filmů a nebaví mě už nic. Bezprostředně do doběhnutí závěrečných titulků vím s jistotou, že kdybych si tenhle nechal v telce ujít, nebylo by mi čeho želet. O KOČÁRU DO VÍDNĚ bych btw. mohl napsat to samé v bleděmodrém. (05.10.2014)

Velmi zajímavý pohled na sklonek války, který nenadržuje žádné straně a místo patosu důležité události halí do nechápavého pohledu malého chlapce, který během jediného dne zažívá doslova smršť subjektivních představ a asociací, které vypovídají mnohé o nedávném životě na vsi, která má být záhy osvobozena. Její výsledný obraz je však velmi trpký, na hony vzdálený filmům obdobného žánru, které vznikaly ještě pár let předtím. Co stojí zato vyzdvihnout je skvělý výkon nadaného Lstibůrka a nádherné kompozice kamery snad v každém obraze. Naopak délka je trochu přehnaná a těch subjektivných vjemů je až příliš a někdy dost znepřehledňují děj. Ale to nic nemění na tom, že jde o jedno z vrcholných Kachyňových děl, kde jeho posmutnělá poetika získává mnoho prostoru. (06.10.2009)

Potešilo ma, keď ČT2 zaradila do svojej ponuky tento starší významný film Karla Kachyňu. A na rozdiel od väčšiny starších filmov, ktoré vidím po desiatkach rokov od prvého zhliadnutia, mu hviezdičku neuberám, ale pridávam. Film Ať žije republika je náročný na divákovu pozornosť. Je to také veľké puzzle, v ktorom až ku koncu divák objavuje, ktorý dielik kam patrí. Kachyňovi sa podaril výber detského predstaviteľ do hlavnej roly, ktorý na svojich bedrách nesie celý film. Tak, ako to už býva vo filmoch, ktoré Kachyňa nakrúcal v spolupráci s Procházkom, nedočkáme sa láskavého, lichotivého pohľadu na dedinčanov, Nemcov ani Rusov. Vyvažujú to poetické snové pasáže, ktoré odkrývajú duševný svet malého Olina. Trochu mi prekážalo až patologické štvanie Olina jeho rovesníkmi a tiež dĺžka filmu, ktorému by strihačské nožničky neublížili. (09.11.2014)

“Myslel jsem, že jsou mrtví, že se ve válce nespí...“ Když se před mýma očima odvíjel něžně trpký příběh malého Olina, okamžitě mi naskočila myšlenka z jednoho výborného a velmi populárního televizního filmu - “... víte, co miluju na dětech? Že vidí svět takový, jaký by měl být...“ Sny. Nádherné, sluncem zalité, představy. Nikdy toho malého hrdinu neopustily, ať byl svět kolem něj, jaký chtěl. Válka, prudký, nelítostný otec, posmívající se kluci z vesnice... Všechno je v jeho fantazii opředené něžným světlem dětské čistoty. Režiséru Kachyňovi se podařilo zachytit skrytá zákoutí dětské duše velmi citlivě, přechody mezi snem a skutečností téměř nevnímáme, a přece víme, kdy chlapec sní a kdy jej dohnala tvrdá realita. Obraz těžké doby a drsného prostředí podaný tak, až se nám obé jeví být téměř idylickým. (06.05.2015)

,,Já bych se do sklepa nenechal zavřít ani za nic! Kdy zase uvidím válku, prosímtě?!" Před konečným zhlédnutím filmu mne dlouho odrazoval budovatelsky laděný název – dle mého názoru dost podivně zvolený, jelikož z celého dlouhého filmu má souvislost jen s jednou kratičkou davovou scénou s vítáním příchozích tanků. Poetika filmu jako celku ale tkví v něčem úplně jiném, to podtitul snímku Já a Julina a konec veliké války se mi zamlouvá mnohem víc. Rozhodně však film stojí za vidění, i když sedne jen vybrané skupině diváků, kteří s velkou chutí ocení poetické filmy. Stejně jako o rok později v Kočáru do Vídně zasazuje Kachyňa příběh do ponurého lesa s vyschlýmy stromy a nekonečnou cestou, snové dětské představy zase připomenou Už zase skáču přes kaluže. Nicméně popři tom se Kachyňa se scénaristou Procházkou dotkl i dost silného tématu udavačství za války s tragickým koncem.                                                                                                                                                          Vše působivě zachytává z pohledu dítěte, víc než na souvislé vyprávění příběhu se zaměřuje na atmosféru... nechává osobitým způsobem realitu prolínat s představami i vzpomínkami z minulosti (např. scénu, kdy chlapce po dlouhém útěku chytí ruští vojáci, "doprovází" záběry s podobnými útěky ze školy, z kostela, ale i trpkou představou válečné popravy), kombinuje nejrůznější asociace (např. střílení vojáků z tanků kombinované se záběry střílení myslivců na ptáky), pohrává si v rámci pohledu do dětské duše i s významem slova válka (skutečná 2. světová válka + "válka" doma s krutým otcem + dětské "války" mezi Olinem a jeho vrstevníky ať už na ulici nebo během docela akční honičky na dřevěných kočárech), nezapomíná ani na humor a neomezenou dětskou fantasii (i když třeba scéna svatého pochod uprostřed s klukem na motocyklu mi přišla už trochu na hraně úletu). Drobná výhrada by byla v závěru i k hodně rozsáhlé stopáži, ale každopádně jde po všech stránkách o velkolepý počin z čs. kinematografie, na který po zhlédnutí dlouho nelze zapomenout. Nádherná kamera, vynikající režie a vedení dětských herců, pěkná scénická hudba Jana Nováka. Z hereckého obsazení zaujal především Gustav Valach v roli rozporuplného strýce Cyrila a Naděžda Gajerová, významná herečka Národního divadla v jedné ze svých mála filmových rolí. 95% (Filmová výzva 2018 - Karlas) (17.08.2018)