Kočár do Vídně

Geniální souznění režiséra Kachyni se scénáristou Procházkem a s kameramanen Illíkem dělá z tohoto komorně laděného díla neskutečnou, temnou, lyrickou a poetickou podívanou. K tomu pouze tři herečtí protagonisté a jak málo stačí udělat geniální film. Kirsta (Iva Janžurová), mladý německý voják (Jaromír Hanzlík) a raněný německý voják (Luděk Munzar), to jsou tak perfektně zahrané role, že celému filmu dotváří hodně houstnoucí tvář. A hlavní rolí filmu je pochmurný, temný a mlhavý les. Celý příběh se odehrává v tomto lese a i proto má film svoji nezaměnitelnou atmosféru. Ke všemu ještě varhaní hudba Jana Nováka a já jdu do kolen. Závěrečná scéna je hodně peklo a po 68. roce snímek putoval na dlouhá léta do trezoru. Ještě že aspoň ti komanči filmy nepálili, tak jak to dělali fašouni. Aspoň za to jim můžeme být vděčni, protože takové skvosty už nikdy nikdo nenatočí a připravit se o takový zážitek by byla obrovská díra ve filmovém umění, jaké se tenkrát dokázalo tvořit. Respekt a klobouk dolů před celým štábem. Překrásné detaily jsou, jak Kirsta postupně odhazuje německým vojákům nůž, pistoli a kompas - ty kamerové detaily, jak tam ty věci v lese zůstanou tiše ležet v různých pozicích, to je zkrátka pastva pro oči a poklona před panem kameramanem a samozřejmě i panem Kachyňou. (18.09.2013)

Neuvěřitelně silný film. Škoda, že Janžurovou zná většina lidí jen z jejích komediálních rolí. Tenhle film se dokonale zaměřuje na vnitřní myšlenkový vývoj dvou hlavních postav. Stejně jako postavy neustále bojují se svým vnitřním strachem, nejistotou a předsudky, hledá i divák vlastní představu o tom, co je vlastně správné a tento svůj náhled musí s vývojem postav stále přehodnocovat. Divák musí sám sobě pokládat otázky a je nucen k zamyšlení se nad lidskou slabostí v těžkých dobách, kdy se amorální hodnoty stávají standardem. Tohle je reálný příběh o tom, jak válka pokřiví myšlení lidí a převrátí jejich morální hodnoty. Typická ukázka přístupu té doby, kdy mrtvý Němec = dobrý Němec. Když už v sobě někdo najde sílu a odbourá předsudky, je konfrontován s tím, že ostatní to nedokážou. Trpké spojení osudů dvou mladých lidí, kteří se setkají v nešťastné době na špatném místě, na opačné straně barikády. Vnější okolnosti jim nedají šanci na jiný než tragický osud. Dokonce se dočkáme i překvapivého konce, kdy láska a soucit zvítězí nad pomstou a nenávistí tak, aby hned v zápětí byly znovu poraženy. To vše divák dostane v tomto krátkém dílku Karla Kachyni, kdy si to jeden obyčejný kočár křižuje českými lesy a háji. Ukázka toho, že stačí opravdu málo, když má film nějaké sdělení. 88% (31.10.2010)

KOČÁR scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni patří k nejpozoruhodnějším a nejdiskutovanějším dílům šedesátých let. Jeho děj je zasazen do posledních dnů druhé světové války, kdy už válka vlastně není, ale lidská měřítka jsou jí zcela poznamenána. Film vypráví příběh mladé venkovské ženy (vynikající Iva Janžurová v jedné ze svých nejlepších filmových kreací), které pověsili muže a které osud přivedl do rukou dva německé vojáky, na nichž může vykonat pomstu. Celé komorní drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz s ženou a mladým vojáčkem (druhý voják mezitím zemře na následky zranění) míří do Rakouska. Žena trpělivě připravuje pomstu, čeká na příležitost. Až jí získá, dokáže zabít? Dokáže přemoci zoufalou náklonost k chlapecky bezprostřednímu vojákovi? Autoři nechtěli natočit skandální politický film, pro jedny protičeský, pro druhé protiněmecký, pro třetí napadající partyzánské hnutí. To by bylo příliš laciné. Je to film o člověku a o válce, která je vždy ukrutným paradoxem. Jak později k filmu poznamenal režisér Kachyňa: "Všechny osoby jednají v zájmu svého mravního práva. Každý z nich hájí pravdu. A musí ji hájit naprosto nevyhnutelně, protože je to jeho přesvědčení." (11.12.2012)

Kočár do Vídně se mi poštěstilo vidět v kině dvakrát. Nezapomenutelný zážitek to je ale i v televizi. Ve filmu se toho moc nenamluví, a když, tak víc německy než česky. Ale o povedené spolupráci Kachyni s Procházkou a brilatních hereckých výkonech herců se dají psát nekonečné ódy. Komorní balada, která řeší konec druhé světové války z pohledu obyčejných lidí. Jeden z nejdrsnějších závěrů. (08.07.2008)

Zde Karel Kachyňa dokazuje, že lze natočit film i s minimem smysluplných ucelených vět a dialogů, navíc z toho víc než půlku v cizím jazyce a přesto (nebo snad právě proto) zůstává film fascinující. Vhozeni do děje prostřednictvím psaného prologu sledujeme téměř minimalistické provedení příběhu jedné cesty zchátralým kočárem po lese na pozadí konce války. V hlavních rolích pustý les, stromy, příroda, jeden kočár a tři lidé. Vše zachycené uměleckou kamerou Josefa Illíka a podbarvené nádhernou hudbou kostolních varhan Milana Šlechty.        Iva Janžurová zde vytvořila na začátku své filmové kariéry jednu ze svých nejlepších filmových postav, kde ukázala dramatickou hloubku svého herectví i s minimem odříkaných replik. To samé platí i o Jaromíru Hanzlíkovi, přestože byl předabován cizím hlasem do němčiny. Velice kvalitní příležitost potkala i Luďka Munzara, jehož výkon a postava umírajícího vojáka dodali filmu silný psychologický rozměr. Ale to není zdaleka vše...!                Síla příběhu, napětí mezi životem a smrtí, nacházení odhodlaní k vykonání spravedlivého rozsudku, přerod váhání a strachu k surové nenávisti až náhlý obrat v milostné splanutí a přátelství navzdory nepřátelské postavení zhlediska politických poměrů... to je to, co dělá tenhle artový snímek o hodně více nadčasový. Drsný závěr v podobě zásahu ze strany lidu (partyzánů) sice způsobil ženě uskutočnění dlouho vytouženého cílu, ale současně i trpkou zkušenost. Stálo tohle tak opravdu za to...? Pro mě jeden z nejlepších filmů domácí kinematografie. 100% (28.01.2018)