Už zase skáču přes kaluže

Takové hodně sentimentální dětské drama z přelomu 19. a 20. století se šťastným koncem, neboť se malému Adamovi (Vladimír Dlouhý) podaří i po dětské obrně a jím způsobeném zmrzačení nohy uvést do reálu svůj sen a naučí se jezdit na koni. Navíc mu nikdo nepomáhá a vše zvládne sám, chtělo by se říci pravou zadní, ale to by bylo moc cynické. Zajímavé postavy: otec, velký Adam (Karel Hlušička), nadaný rajťák koní a ještě nadějnější pijan, dobrosrdečný mlynář a pacient v nemocnici Ambrož (Vladimír Šmeral), doktor (Bořivoj Navrátil), mlaďounká sestra (Jana Švandová) a kovář Martin (Jaroslav Satoranský), který se cítil vinnen za Adamovo onemocnění. Je to koukatelné, hodně koní, ale... (14.08.2010)

Slzy dojetí jsou zdravé slzy. Koňařské filmy nejsou to, co bych vyhledával, ale tahle Kachyňova klasika, byť mnohokrát obehraná, mě nakonec k slzám na pár místech dojme. Nejde ovšem o koně, jde o lidskou houževnatost, optimismus i v těch nejtěžších chvílích, kdy jiní propadnou panice a pesimismu. Velice lidské jsou třeba scény v nemocnici a pak ovšem to vyvrcholení, kdy se malý Adam konečně dostane k rajtování. Mnohem lepší a romantičtější než Marshallova předloha, kterou těké někde doma mám zasunutou v knihovničce. Velká role koňáka Hlušičky a Vladimíra Šmerala, aniž bych opomněl nebohého Vláďu Dlouhého. (17.09.2017)

Začalo to tím, že jednoho dne na naši ohradu přisedl čáp... Velký film z filmů mě nejmilejších. Jednu dobu jsem se na něj dívaval pravidelně těsně před zahájením zkouškového období k danému semestru ve škole. To uvnitř skryté poselství příběhu, ta naděje dosažitelnosti svého cílu nebo touhy i za absurdních podmínek, je ohromně povzbuzující a motivující. Po přečtení knížky, kde se člověk dozví, že je to vlastně všechno dokonce podle skutečných událostí, snad ještě víc. Některá místa mi připomenou nevinné dětské hrátky na ulici, (ne)úspěšné pokusy přeskočit plot i to smutnější – můj víc než týdenný pobyt v nemocnici zhruba ve svých čtyřech nebo pěti letech. Jinak se můj osud s Alanem Marshallem dále zcela odlišný, přesto z toho filmu na mne sálá hluboká filosofie. Častokrát jsem něco tu a tam zbabral nebo prohrál, ale život jde dál, dere se kupředu a my musíme jít s ním, nevzdávat se! ...a tak už zase skáču přes kaluže (jo, někdy snad i přes ty skutečné, když třeba hodně spěchám a venku zrovna byla bouřka :o)). Život je někdy právě takové skákaní přes kaluže (překážky), ale stojí za to!                                         . . .      Stručně k filmu: Karel Kachyňa byl borec! "Kaluže" jsou pouze jednou z mnoha ukázek jeho neobyčejně kouzelné filmařiny s osobitou poetikou. Vyzdvihnout si zaslouží působivá kamera a vizuál využívající hru s barvami. Zajímavé je rovněž zasazení původně austrálského příběhu do domáceho historického prostředí z 19.století, s využitím pěkné kostymní a hudební výpravy (ty střihy s velkým dechovkovým orchestrem jsou velice silné). Velice šikovnému 12ti-letému Vladimíru Dlouhému sekunduje snad v nejlepší filmové roli sympatický Karel Hlušička a správný filmový zážitek tomu opět dodává famózní hudba Zdeňka Lišky. 100% (24.05.2017)

Narozdíl od knihy není tento film zase taková pecka.Ovšem pro ty kdož jí nečetli to bude jistě skvělý zážitek....film je totiž natočen velice působivě....jeho téma nezestárne a silně zasáhne i dnes...osobně mě film naučil vážit si svého zdraví....nekecám.Kolik filmů tohle dovede?Takže plný počet..."Nohy...kde mám nohy?Nohy máš přece tady...Já s nima nemůžu ale hejbat "... (03.07.2008)

Osudové setkání. I tak bychom mohli pojmenovat umělecké a životní protnutí režiséra Karla Kachyni s tehdy dvanáctiletým Vladimírem Dlouhým, jehož dětsky civilní pojetí titulní role předznamenalo mnohé z jeho pozdějších vrcholných kreací na divadle a ve filmu. Přenesení Marshallova románu do ryze českého prostředí c. a k. monarchie posledního desetiletí vlastně připomíná, že nezáleží ani tak na zemi, ale především na lidech, jejichž životní osudy zůstávají kdykoli a kdekoli stejné i se svými bolestmi a radostmi, jež právě prožívají. Hrdinou jímavého příběhu se stává tehdy neléčitelnou obrnou stižený chlapec, v hloubi duše však neuvěřitelně odhodlaný jít za svým životním snem bez ohledu na osudem vyřčený handicap. A protože je po tátovi chlap jaksepatří, nevzdává se, i kdyby to měl být sen z kategorie nesplnitelných: chce hledět osudu do tváře ze hřbetu koně a v jeho sedle zdolat kaluže před rodnou chalupou, jež jsou pro něj přímo zdolanými oceány. Neokázale statečný, umanutý i naivně upřímný vypravěč s berlemi, toužící zvítězit nad svou nemocí pak jakoby předznamenal skutečný osobní boj jeho hereckého představitele a stejně jako malému chlapci, i Dlouhému nescházela odvaha a odhodlání. Bohužel, jak se říká: život je sviňa. V tomto případě to platí dvojnásob. (13.11.2010)