Tenkrát v Hollywoodu

Tenkrát v Hollywoodu není Tarantinův divácky nejvtřícnější film. Je hodně osobní, rozvětvený, pro evropské (ale i americké) diváky neznalé kontextu 50s a 60s Hollywoodu nicneříkající. V každé ze 160 minut je vidět, jak je to pro Tarantina velice osobní. V době zavraždění Sharon Tateové mu bylo 6 let a žil v L.A. - a zbožňoval ty béčkové filmy a seriály, jimž dnes vzdává hold. A lze tvrdit, že ho ta událost, extrémně krvavá a dodnes nepochopitelná, trvale poznamenala. Tu éru nostalgicky spojuje se svým dětstvím a postava Tateové to v sobě všechno vystihuje. Nedivím se lakonickému setření novinářky, která ho na tiskovce obvinila, že je v tom filmu jen vizuální atrakce. Není, je to jedna z nejlepších Tarantinových postav, která ukazuje, o jak vyspělého a výjimečně nadaného autora se jedná - zatímco v minulosti všechny jeho postavy mluví a mluví, mnohdy až plácají, Tateová je silná v okamžicích, kdy nic neříká, usmívá se a prostě si užívá onu bezstarostnost Hollywoodu konce 60. let, která ji do jisté míry stála život. Počítání, kolik dialogů měli muži a ženy v tomto filmu, je pak vyloženou debilitou jisté části názorového spektra. Nedokážu odhadnout, zda je potřeba znát dopodrobna historii 50s a 60s Hollywoodu. Sám jsem po projekci spadl do wiki-králičí nory a dohledával si, kteří z těch lidí byli reální, co byly ty seriály/filmy zač a čím byli tak důležití, že je Tarantino ztvárnil. Povědomí o Mansonovi a Tateové má ovšem díky bulváru v podstatě každý, což je asi to nejdůležitější. Všechno ostatní jsou pomrkávání a odkazy pro znalé. Kromě naprosto krásného závěru (vyhýbejte se spoilerům!) mě nejvíce uchvátila sekvence na Mansonově farmě. Tarantino zde dotáhl do extrému svou úžasnou schopnost budování nevědomého napětí, jako to předvedl už u hospody plné nácků nebo to převáděl po celou dobu v Hrozné osmičce. Ta skoro čtvrthodinová scéna je svou gradací a hlavně zneužíváním diváckých očekávání naprostý top a těším se, až ji uvidím znovu. Podobně jako u Hanebných panchartů to bude vyžadovat druhé nebo i třetí zhlédnutí. Nejen, aby si člověk všiml všech nuancí a nápověd, ale aby byl už také připravený na to, co ho čeká. A mohl se tomu plně poddat. (Kolují zvěsti, že by mohl Tarantino na Netflix časem uvolnit o několik desítek minut rozšířenou verzi - sem s ňou, do toho světa se chce člověk prostě znovu vrátit, protože to je krásný svět šestiletého milovníka filmu). PS: Brad Pitt si to dává jako nikdy. (15.08.2019)

Ať nad tím filmem přemýšlím jakkoli, paradoxně jsem se nejvíc bavil tím, jak mě snímek nijak zvlášť nebavil. :o) Spousta ztracených existenci ve Cesmínovém lese, mnoho filmových narážek, z nichž 90% jsem učro nepochopil, ale ty, co jo, mě bavily (Corbucci, sranda á la Bud Spencer z Bruce Leeho, Reinlova západoněmecká verze Jamese Bonda). I přes častou nudu film plynul, občas tu víc, tu méně zaujal a mířil k vynikajícímu finále, který jsem si, jako člověk obeznámený se společenskými souvislostmi, užil. Docela to šlo. A to mi v současné době, kdy Tarantinovi filmy mají sestupnou tendenci, přijde jako solidní hodnocení mého víceméně spokojeného zážitku. 70%. (19.08.2019)

V jednotlivostiach lepšie ako v celku. Presvedčivé oživenie konca 60's v spôsobe, ako ani nemuselo toto obdobie naozaj existovať, ale v akom si ho pamätníci, ako vtedy 6-ročný Quentin, chcú pamätať (niečo na spôsob ako si dnes mýtizujeme divoký západ skrz westerny), Caprio/Pitt výborný v tak vzájomnej interakcii ako i v sólo scénach, tradične výborný hudobný doprovod. Čo ovšem u mňa škrípalo bolo to prepájanie filmového/TV priemyslu, ruka v ruke s obdivnou reimagináciou niektorých konkrétnych filmov či seriálov (napr. zasadenie Capriovho Ricka Daltona do seriálu, ktorý je jasnou upomienkou na tento skutočný seriál - Lancer - z ktorého vo Once Upon a Time in Hollywood sú využité aj postavy, ktoré tu stvárňuje Luke Perry či Timothy Olyphant) s reálnymi udalosťami okoloho Mansonovho gangu a tragického osudu Sharon Tate. Samostatne obidve tieto polohy fungujú výborne, vo vzájomnom spojení to preskakovanie nemá tú príznačnú ľahkosť. Vedel by som si predstaviť skôr dva samostatné filmy, jeden ako režisérov loveletter k milovanej fimovej/TV produkcii jeho detských rokov a ku tomu ako kontrast spracovanie hrôzy onej noci v rezidencii Polanského a Tate, kľudne aj v štýle, ktorý je Tarantinovy vlastný. Ale možno práve ten chystaný nový dlhší zostrih, ktorý Tarantino plánuje pred uvedením do distribúcie, tento v mojich očiach zatiaľ neduh porieši spôsobom, že tieto dve polohy filmu budú spolu koexistovať v lepšie fungujúcom celku. Uvidíme v auguste...7/10 (30.05.2019)

Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes] (24.05.2019)