Odcházeti s podzimem

Z českých romanticko poetických filmů, rozhodně dramat, mi Krškovo pojetí vyhovuje nejvíce. Jeho romantismus určitě nepatří do červené knihovny, a jeho poetika se nevyčerpala dobou. Vztah místní (písecké) dámy Erny a důstojníka, který právě spáchal sebevraždu, je právě tím, že se neuskutečnil, pro ni skutečnější než všechny její ostatní důstojnické zálety, které skončily ve šperkovnici. Snaha potkat ho a svést ho, činit ho zodpovědným za své vztahy s jinými důstojníky, až po veletoč zaslíbení a nakonec vdovství. (27.01.2020)

Tvůrčí adaptace krásné Šrámkovy povídky překládá skličující, ba dusící retrospektivní vyprávění – či hrdinčino propadání se – s bouřlivou pointou v dialog s minulými milenci z píseckých kasáren, prokládaný echy minulých rozhovorů – s vojáky a matkou, doslovený srovnatelným roztržením (se). Přestože se mnohé z prózy – atmosféričnost, silná společenská kritika a především hmotnost všech těch druhých (druhých vojáků a druhých lidí) – vytratilo, síla hereččina bezohledného obnažení přikovává diváka k jeho vlastnímu pranýři (k jeho vlastním bilancím) srovnatelnou měrou. Odevzdávala-li se hrdinka Krškova snímku před smrtí toho vyvoleného – nebo vylhaně vyvoleného? – zdejšímu regimentu, až se stala směšnou Regimentsernou, miluje po Bartlově smrti, ovanuta mrazivým stínem mrtvého, svou fikci, která se zdá vykoupit všechno předešlé, nesrozumitelné hřešení vůči maloměstskému salonnímu vychování. A znovu se stává figurkou, nestravitelným soustem v lidských ústech, které v nich roste – a dusí je stále víc každým stiskem zubů. (07.09.2019)

Tragický příběh jedné povětrné ženštiny obšťastnující veškeré důstojnictvo místní posádky a mistrně podaná hlavní role herečkou Blankou Bohdanovou. K příběhu samotnému. Chápu ty odsudky tehdejších maloměstských paniček, protože taková byla tehdy doba a podobné výstřelky se tenkrát jaksi nenosily. Ovšem co ty odsuzující pohledy všech těch oficírů, kteří si s ní užívali nejednu hezkou chvilku? Co tím chtěl básník (Fráňa Šrámek) říci? (19.07.2014)

Zdařilá televizní inscenace, fillmové zpracování Ohnivé léto je mi svým podáním bližší. I když Václav Krška vycházel v obou případech ze své vlastní předlohy, vznikly dva naprosto odlišné formáty. V této komornější a úspornější verzi jsem ocenila především výkon Blanky Bohdanové, které se před kmerou měnila z koketérního děvčátka ve vyzrálou životem otlučenou mladou dámu. Není žádným tajemstvím, že k televiznímu zpracování se často sahalo díky finančním úsporám, což je patné i zde. Kvalitnější filmový materiál by určitě výsledku prospěl, hudba je velmi jednochudá, děj se odehrává převážně v interiérech. V rámci těchto zúžených mantinelů dopadl výsledek velice dobře. (03.03.2015)

Tajemství záletných romancí. Frejíři v negližé. Kavalérie noci. Portrét dámy, do jejíhož závoje zapletly se hrdličky i vrány, který orámovali Goethe s Hitchcockem. Dámy, konfrontované s "letními hosty," které nebylo přáno chlubiti se žalem nad jiskrnou, švarnou náručí. Vítanou modlou, která i mou maličkost uvedla do mdlob. Ševel šavlí, klapot naleštěných bot. Magie modravých očí, s karmínovou skvrnkou na hrudi uniformy, roztříštěná v mnoha ženských srdcích. (03.03.2020)