Ikiru
Living
Žiť
To Live
Režie:
Akira KurosawaKamera:
Asakazu NakaiHudba:
Fumio HajasakaHrají:
Takaši Šimura, Šin'iči Himori, Haruo Tanaka, Minoru Čiaki, Kamatari Fudžiwara, Nobuo Kaneko, Acuši Watanabe, Kin Sugai, Daisuke Kató, Seidži Mijaguči (více)Obsahy(1)
Kedži Watanabe celý život pracoval ako úradník na tokyjskej radnici. Za tridsať rokov vernej služby sa prepracoval až na miesto vedúceho oddelenia. Jeho celý život je len práca medzi štyrmi stenami kancelárie a vysoké stohy papiera na oboch stranách písacieho stola. Jedného dňa sa však pán Watanabe dozvie niečo, čo mu už nedovolí žiť svoj život tak ako predtým. Je smrteľne chorý a zostáva mu nanajvýš šesť mesiacov života. Uvedomí si, že za tých tridsať rokov nič nedosiahol, že žil iba pracovným stereotypom a neporozumením v kruhu rodiny. Tvárou v tvár smrti začne sám sebe klásť otázky o zmysle existencie a rozhodne sa zanechať po sebe na svete stopu. Muž, ktorého každý poznal ako zatrpknutého pesimistu, sa razom premení na láskavého človeka plného nádeje, ktorý s entuziazmom bojuje za výstavbu detského ihriska v chudobnej mestskej štrvti. To má byť jeho odkaz svetu, zmysel a naplnenie jeho životného putovania. Najznámejší japonský režisér Akira Kurosawa vytvoril svojím filmom Žiť dielo hlbokého humanizmu a porozumenia pre človeka, ktorému vedomie vlastnej smrteľnosti umožní mysticky prezrieť, pochopiť a precítiť lásku k životu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (147)
Takto jsem po většinu filmu nebrečela od dob Jmenuji se Sam! Tento film je naprosto a opravdově neskutečně silný a vtahující. Stále stejně nadčasové a fungující ještě plno let do budoucna. Jsem moc ráda, že ho vlastním na originálním DVD, tohle by se mělo pouštět všem úředním krysám a šimlům povinně každý rok jejich působení v úřadě. Ve filmu sice cynicky začínající vystřízlivě těchto lidí, které je pak prakticky až na jeden případ na nic, ale snad by to aspoň někým v tomto státě hnulo, sakra! ()
Kurosawa na príklade chorého muža skúma vplyv anonymity mesta na psychiku jeho obyvateľov, pocity osamelosti a odcudzujúce pracovné podmienky. Ikiru je príbehom muža, ktorý sa na sklonku života pokúsil robiť niečo, čo nerobil už 30 rokov- žiť. A tým, že zmenil seba, zmenil svet.... Dá sa to! (dal som plné hodnotenie, pretože je to môj prvý Kurosawa, no súhlasím so všeobecným názorom o zdĺhavosti) ()
Mám společný názor s kolektivem (ach k čemu ty komentáře vůbec jsou, když by skoro u všech filmů stačilo odkázat na jiné komentující :-) ). Perfektní Shimura, přepálená stopáž a proklatá závěrečná sekvence - ano, my víme, o co se Watanabe snažil, ano víme, že japonská byrokracie je absurdní, ano chápeme poselství filmu - tak proč nám to Kurosawa musí vysvětlovat ještě další půl hodinu? Jinak perfektní záležitost. ()
Pro mě nejtíživější z Kurosawových filmů - bez špetky odlehčení - přesto i on přináší naději a víru v lidskost. Viděno v rámci Challenge tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. ()
Procítěný výkon Takašiho Šimury by vynikl více, kdyby neztvárňoval takového až karikovaně poníženeckého, ohnutého, no jinak se to říct nedá: ubožáka - "mumii", který si po fatální diagnóze trpce uvědomuje svůj promarněný život, zejména 30 let v bezvýznamné práci. A ve chvíli (tzn. téměř po hodině a půl), kdy mu konečně vnuknutí něco dokázat vlije do žil nový elán, STŘIH: Opilecké znevažování jeho zásluh o stavbu parku na pohřební hostině (ožíračce) mi přišlo až nedůstojné, zejména však zcela jednoúčelově akcentovalo kritiku překombinovaného a neschopného "úřednického šimla", který dělá vše, jen nepomáhá lidem. Ve výsledku tedy celkem příjemný filmek, v němž ale Kurosawa pravidelně střídal krásné lidské momenty se zdlouhavě, vyhroceně polopatickými. Mezi 3-4* ()
Snad jediný dobrý film od Kurosawy, přesněji řečeno extrémně dobrý hluboký a silný film, který je ještě výjimečnější vzhledem k době jeho vzniku (a při srovnání s evropskou kinematografií té doby). Hlavním obsahem filmu je příběh úřednické myši Watanebeho, který se dozví, že zanedlouho zemře na rakovinu. To ho vede k radikální změně života a hledání jeho smyslu. Nejdříve marně hledá v prázdném bohémství, až se díky své nezávislé zaměstnankyni postupně přesune k pomoci druhým... nejdříve jí samotné, nakonec celé společnosti. Odkaz filmu je velmi podobný mému oblíbenému Muži, který sázel stromy v nesobeckosti a sociálnosti. Prostě věděl, že se jeho dny krátí. Tím se všechno vysvětluje. (...) Každý z nás by se zachoval podobně. - Všechny nás jednou čeká smrt. Pomoc společnosti si přivlastní někdo jiný, Watanabemu je to však jedno... ten to nedělal pro zásluhy, ale pro samotný akt pomoci. Škoda, že Kurosawa netočil spíše takovéto filmy, než ty nudné samurajské blbosti. Na filmu je také hezké, či spíše mrazivé zobrazení neuvěřitelně formální hierarchizované japonské společnosti. ()
Žiť tak, aby sa človek za svoj život nemusel hanbiť a aby po ňom niečo na svete zostalo. Na takúto jednoduchú myšlienku by u nás celkom stačila stopáž večerníčka. Nie u Japoncov a zvlášť u Kurosawu, kde nám to pekne pomaly predostrie v dvoch a pol hodinách, a je sa na čo pozerať. Hlavný hrdina, ten prichádza na scénu až neskôr a film začína groteskou o byrokratickom aparáte, ktorý je asi univerzálny vo všetkých krajinách sveta so svojim ničnerobením a pasivitou. Keď Watanabe začne svoju púť, film spomalí, zvážnie a až do konca má čo povedať. –––– Povinnosťou človeka je užiť si život. Je to tak dané od Boha. Človek musí túžiť po živote. Túžba žiť je cnosť. Musíte žiť naplno, ako sa len dá. ()
cakal som ovela viac a na kurosawu strasne slabe. aj shimura tomu moc nedal. ()
Film lze rozdělit na tři části (odrážející vývoj v hrdinově vztahu k životu a smrti): v první části se hrdina dozvídá o nemoci, propadá vzpomínkám (vzpomínková sekvence) a následně se se svojí nemocí svěří barmanovi, který s ním vyrazí do města za odreagováním (bohémská sekvence). V druhé části hrdina náhodou na ulici potkává svoji kolegyni z práce, jejíž přítomnost v něm začne probouzet touhu po životě; pod vlivem jejího energického mládí se rozhodne bojovat s neprůstupnou byrokratickou mašinérií a začne prosazovat výstavbu nového parku, o což v úvodu usilovala skupina nespokojených obyvatel. V třetí části dochází k naprosté proměně vyprávěcích postupů. Hrdina zemře a na smuteční slavnosti se scházejí jeho bývalí kolegové, nadřízení a jeho rodina. Formou konverzačního dramatu je probírána hrdinova nečekaná smrt, jeho náhlá změna chování, která smrti předcházela, a konečně samotné jeho zásluhy na výstavbě parku. Jeho podíl v celém projektu je zpočátku kolegy a nadřízenými zpochybňován, prostřednictvím flashbacků (každý z přítomných přináší střípek v podobě vzpomínky na hrdinův boj za výstavbu parku) je však hrdinova skutečná zásluha rozkryta. --- První dvě třetiny filmu jsou vyprávěny chronologicky: hrdina se dozví o své nemoci a následuje série situací, v nichž se snaží s tímto zjištěním bojovat a přizpůsobit se mu. V momentě, kdy hrdina nalézá smysl svého života v boji za výstavbu parku, následuje náhlý střih a děj se posouvá o pět měsíců dále – ke dni hrdinova pohřbu. Vynechaný úsek pěti měsíců je postupně rozkrýván prostřednictvím flashbacků – v poslední třetině tedy vyprávění nečekaně uhýbá z klasického chronologického modelu a přebírá model retrospektivní. Náhlá změna formy vyprávění koresponduje s hrdinovým charakterem, který byl pro jeho okolí celou dobu nevýrazný, takřka neviditelný. Stejně nepozorovaně tedy proběhne také jeho smrt v chronologickém rámci vyprávění, aby lidé pochopili jeho skutečný přínos pro společnost až dodatečně (prostřednictvím retrospektivního rámce). --- Film má hluboký, avšak velmi polopaticky vyjádřený myšlenkový přesah: smysl života a žití nespočívá v naplnění vlastních snů, představ a tužeb (hořekování nad vlastním osudem; bohémská sekvence), ale v nezištném konání pro druhé (závěrečný pohled na dětský park a hrající si děti). Hlavní hrdina je v životě poprvé spokojený až ve chvíli, kdy ví, že se vymanil z bubliny svého vlastního života, svých vlastních zájmů, a bez vidiny osobního prospěchu se vydal pro druhé (scéna na houpačce, která předchází jeho smrti). ()
Áno, celý dej sa nesie v duchu shakespearovsko-dramatických dialógov a je pochopiteľné, že niečo také asi bude prekážať každému, kto od tohto filmu očakával dačo iné a emočne vyváženejšie. Keďže som však na rozdiel od mnohých tunajších uživateľov približne vedel, čo ma čaká, tak za mňa je Ikiru jednoznačne bezchybné prevedenie Dostojevského románu v podaní geniálnej réžie a atmosférickej osobitosti typickej výhradne len pre Akiru Kurosawu. A vzhľadom na '52 rok vzniku je tento filmík nepochybne dobre zostrihaný a celkovo dobre pozerateľný; pokiaľ teda poznáte Kurosawovu teatrálnosť :)) ()
Úvodem musím ty, kdo film ještě neviděli, upozornit, že mé zamyšlení nad filmem se proplétá scénami, jež v něm najdete. Nesnažím se nic samoúčelně odhalovat, hodlám se něčeho dobrat. A bez kontaktu toho nedosáhnu... // Noc je způsobena nedostatkem světla. V takové, která se může někomu stát kobkou bez oken, uvázne pan W. Pro co se rozhodne? Jako odsouzenec má přece právo posledního přání... Zoufale se pokouší vyměnit tvář, pustou a vyprahlou, a to, co je za ní. Někoho potká. Pisálek braků je schopný nabídnout braková řešení. Stačí tam natahat neonové trubice. Přinášejí sice barvy, ale ty přece jednou naposled zapraskají a zůstane jen prázdná šeď… / Pouště se šíří, prorůstají původně hostinná místa. Co když je to i naopak a jsou toho mocny také oázy? Do kobky přijde dívka. Záři slunce má usazenu v očích, mládí a spontaneitě. Tvář zurčící smíchem, tvář oáza. Jakmile se ovšem dozví, že je v kobce, její jiskřivé potůčky přestanou téct a změní se v těžkou mlčící vodu, která je svou tíží stahována a sama také stahuje… / Pak jej napadne, že vlastně není sám. Někam patří. Ti kolem nejsou jen otravné kusy obtěžující oddělení veřejných služeb, jsou to lidé. On je také člověk. Světlo musí přijít zevnitř a on ho v sobě po celou dobu má. Přestože už jen doutnalo, podaří se mu je probudit. / Sněží a patrně i mrzne. Byl tu a už není. Tvář a to, co je za ní, se mu vyměnit podařilo, zdi kobky popraskaly a dovnitř... Dovnitř nahlédl měsíc… / Na trachtě se semele leccos. Úcta, protože se to patří, ale s prolitými litry saké také umenšování. Toho přece nemůže být tak malicherný jedinec schopen! Zásluhy neseme všichni, bez spolupráce by se ničeho nedosáhlo − ale přece jen ten pan zástupce starosty to jaksi posvětil, on je tím, kdo přinesl slunce. Vždyť je nejvýš a stejně jako česač třešní má nejblíž k nebi. Vlny. Obdivu, pak vrtění hlavou. A do toho dvojí zásek naprosté přirozenosti. Obraz potom není tak zamlžený. On to dokázal! Velké chvíle si vyžadují velká předsevzetí. Ta sborová mají sílu valacha. Jenže valach je sice kůň, avšak neplodný. Brzy se vše vrací zpátky. Zmůže to jedna převrhnutá židle? Stačí několik pohledů a znovu je postavena… // Pouta konvencí posvěcená staletími. Tak je to správně. Ty jsi jen zrnko a máš jím být. Potřebujeme nádobu plnou… i když vlastně nevíme proč a ani nás to nezajímá. Tak se to má. Skutečně musejí změnu přinášet jen blázni nebo odsouzenci na smrt? Jediné makové zrnko dokáže v oku nadělat pěknou paseku… ()
Pekny film, ktory zobrazuje na zivote japonskeho uradnika, ako sa zmenia zivotne priority ked zistime ze nam nezostava vela casu. Casto zijeme zivot, ktory vlastne zit nechceme. 8/10 ()
Tohle není umění, v tomhle je víc pravdy. Jo. Žít mi potvrzuje osobní náklonnost ke Kurosavovým dílům situovaným do poválečného Japonska. Titul filmu, ironický i vážný, podtrhuje smutný fakt, že k myšlence na autentické bytí se lze dopracovat jen tváří v tvář smrti. Vedoucí městkého oddělení veřejně prospěšných staveb pan Watanabe s minimalisticky výmluvnou tváří Takaši Šimura má to pochybné štěstí, že dostane trochu času, aby dal všechno do kupy. Příběh rakoviny žaludku, navozené úředním nicneděláním, sleduje linii vzorového uvědomění si konečnosti: Přes chlast a děvky a další marné pokusy chytit to za správný konec směřuje k těm druhým, jimiž jsou v tomto případě děti, nemající si kde hrát. To, co by se mohlo v rukách někoho méně kompetentního snadno změnit v dosti nechutný kýč, zpracovává Kurosawa nanejvýš citlivě a hlavně s nedostižnou tvůrčí odvahou a originalitou; jako obvykle, chtělo by se říct. Ta se projevuje v drobnostech, ale především ve velkorysém rozvrhu, který uzavírá kapitola po smrti Watanabeho, která samotná je vystřižena. Finále, pečeť filmu sestává s výměny názorů smutečních hostí na nečekanou osobnostní změnu, kterou hrdina těsně před srtí prodělal. Tato kapitola, jíž někteří kritici na ČSFD označují za postradatelnou, svou situovaností a intenzitou v dialogu připomíná Dvanáct rozhněvaných mužů (ale akcentem subjektivity třeba i toho Rašómona) a je k pozvednutí filmu na klasický kus naprosto zásadní a nezbytná. Pro ty filmové fandy, kteří občas stopnou smršť obrazů sytících mysl, aby popřemýšleli, jak bytí vezdejší neposrat, jde o zásadní záležitost. Kurosawa poskytl pár záchytných bodů. Micuo, Micuo, Micuo... ()
Tento citlivý, melancholický a veľmi silný príbeh, z ktorého vyžaruje obrovská energia a chuť do života, považujem za jeden z najlepších filmov Akiry Kurosawu (ak nie vôbec najlepší). Úžasný herecký výkon predvádza charizmatický Takashi Shimura v úlohe starnúceho úradníka Watanebeho. Stvárňuje postavu plnú smútku, pesimizmu, beznádeje. Postavu, ktorá svoj život v podstate nežije a zmenu v jeho živote prináša paradoxne až správa o smrteľnej chorobe. Postavu následne plnú nádeje, entuziazmu, životného optimizmu a radosti. "Ikiru" je jeden z tých vzácnych filmov, ktoré prinútia diváka rozmýšľať či dokonca niečo zmeniť. Jedinečný a neopakovateľný filmový zážitok. ()
Akira Kurosawa je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Jeho filmy jsou téměř dokonalé a často nutí člověka přemýšlet nad sebou samým. Takový je i jeho další film Žít. Kdo z vás může říci, že opravdu žije?? Uvědomujete si vůbec, jaký je život dar?? Nemarníte ho zbytečně?? Na tyto a další otázky se nám snaží pan Kurosawa odpovědět. Ve filmu sledujeme postavičku věčně ušlápnutého úředníčka, který žije pouze prací a utápí se ve věčném stereotypu. Jednou ale zjistí, že je vážně nemocen a rozhodne se se svým životem něco udělat. Zbývá mu totiž už jen pár měsíců ..... Působivé drama, které v sobě skrývá hluboké poselství. Jsou filmy, na které po shlédnutí ihned zapomenete, ale tenhle v sobě skrývá motivační faktor. Může vám pomoci pokusit změnit styl života, pokud budete mít silnou vůli. Takashi Shimura ztvárnil roli úředníčka dokonale. ()
Ze všech filmů Kurosawových je můj nejoblíbenějších. Hrdina je lidštější, než rytíři zidealizovaní do podoby cínových vojáčků, a přesto neméně úctyhodný (ba snad právě o to více). Nebyl plýtván materiál na bojové scény. Někomu to může připadat nudné... Pro mne však, bylo umění války (ať už v jakékoliv podobě) vždy jen prostředkem ukazujícím zas a znovu Člověka. ()
Moc nemusím filmy, v nichž se protagonista dobré tři čtvrtiny stopáže pohybuje rychlostí 0,5 km/h (viz POSLEDNÍ ŠTACI). Ačkoli se jedná o velmi niternou (a niterně podanou) výpověď o zásadních otázkách lidské existence, tentokrát mne svým pojetím Kurosawa absolutně minul. Jeden z mála snímků, při jejichž sledování si musím dávat přestávky, abych je vůbec byl schopen dokoukat. ()
Námět i téma jsou hodnotné a kvalitní, ale zpracování je rozvleklé, nudné a troufám si říci, že i předvídatelné. ()
Hlavne prvá polovica skvelá, s Kedžiho vyrovnávaním sa s osudom a hľadaním niečoho, niekoho, s kým by mohol stráviť svoj čas a naplniť zmysel svojho života, ktorý mu uniká pomedzi prsty. Škoda toho, že akonáhle to "niečo" nájde, dej poskočí o 5 mesiacov dopredu a začne vykresľovať život hlavnej postavy prostredníctvom iných ľudí, prevažne byrokratov, čo síce ponúka zaujímavý, alternatívny pohľad na jeho posledné mesiace života, no uberá to na zážitku. Natočené je to však opäť vynikajúco. ()
Poutavý, postupně velice procítěný až ke konci dosti smutný příběh. K tomu skvělé herecké výkony a nahlédnutí do japonské kultury, zvyků a psychiky. Možná menší zklamání z druhé čáasti filmu (úřednické řešení u hostiny) místo abychom sledovali příběh s hlavním hrdinou. Na druhou stranu zajímavaá kompozice a skládání střípků vzpomínek. 8,5/10 ()