U pokladny stál...

Klasická česká komedie s Vlastou Burianem, která je neuvěřitelná tím, že mnohé její vtipy dodneška nezestárly. Nejlepší je čekat obstarožní nudu a následně být přemile překvapen svěžím tempem, výborným timingem a nenapodobitelným Burianem. Jen škoda jisté klopýtavosti v závěru. 80% Zajímavé komentáře: Karlos80, Zloděj kol (23.02.2006)

Kritika přepis Burianových her většinou strhala, hodnotila je jako umělý slepenec a žádala původní filmový námět. Čas ukázal, kde je pravda. O slepenci není třeba pochybovat, ale Karel Lamač patřil mezi ty, kteří je dokázali skvěle kamuflovat řadou vybroušených scének, ve kterých se Burian cítil jako doma. Burianovo herectví vycházelo z lidové komiky a pouze jeho improvizační slovně ekvilibristické a mimické schopnosti ho vyvyšovaly nad dobový průměr. Přiměřené režijní vedení a dobří herečtí partneři byli zkrátka nutní. Pro srovnání (Ulice zpívá, On a jeho sestra, Hrdinný kapitán Korkorán, Hrdina jedné noci), pokud dostal Burian volný prostor, byla z toho zkrátka jen slušná lidová zábava. To ale neplatí o tomto filmu, tobogan v nemocniční pojišťovně a alkoholická kůra v rochovských lázních, gremiální rada, dr. Brunner a pacient Klůcek. Vlasta Burian je zkrátka "originál každým coulem", ale operovat bych se od něho nedal. PS: "Já neznám tak zdaleka Vás, ani tady toho pána, ale jestli mohu něco říct, tak prskáte až sem." (18.01.2004)

Kryštof Rozruch v podání krále naších komiků Vlasty Buriana se vydává do nemocniční pojišťovny vyřešit omyl a vyměnit umělé zuby, které dostal za léčivé bahno na svůj ischias. Ve zmíněné institucí si ho spletou s jeho nadřízeným vlivným primářem Markem a jelikož patolízalství a prospěchářství u nás bylo v módě i za první republiky rozhodnou se ho poslat na ozdravný pobyt do lázní. Tak začíná legendární československá komedie Karla Lamače z roku 1939. Proč bychom této komedii měli věnovat svůj drahocenný čas a zhlédnout ji? Důvod je prostý, geniální humor Vlasty Buriana, který je založený na omylech bude oblíbený v každé době. Doba 2. světové války, která přišla nedlouho po uvedení filmu, prostě potřebovala nějaké pozitivní naladění. Proto se komedie z první republiky drželi dlouho v pamětí a drží se vlastně doteď. Musím říct, že U pokladny stál je podle mě nejlepší Burianův film. 90% (10.04.2011)

Rozruch vyvolává rozruch, kamkoli přijde. Úvodní tobogan v nemocenské pojišťovně, kam přichází směnit zuby za bahno, absolvuje ještě co by bezvýznamný a všemi přehlížený prosťáček s ostrým jazýčkem, ale v luxusním lázeňském hotelu už se dík bezděčné záměně stává vykonavatelem rafinované pomsty. Je nabíledni, že Vlasta Burian se tu cítí jako ryba ve vodě, sype jeden geniální vtípek za druhým, vychutnává si své spoluhráče a na závěr si střihne geniální a dosud nepřekonanou baladu o deliriu tremens. Byla by ale chyba domnívat se, že film stojí a padá jen s Burianem, na place se tehdy sešla plejáda špičkových partnerů, kteří si na nepoměrně skromnějším prostoru vydobývají zaslouženou pozornost. Jaroslav Marvan obohatil svůj tradiční fond o precizně vyvedenou figurku nedbalého doktůrka holdujícího v míře ne právě malé alkoholu, Trégl kráčí k divácké nesmrtelnosti s doutníkem a legračním slamákem na hlavě a Čeňku Šléglovi, který je v závěrečné etudě vydán napospas Burianovým fantasmagoriím v oboru léčení zaníceného palce, se dostává velké herecké satisfakce za všechna příkoří, jímž musel později čelit. Pokladna jasně dokazuje, o jak velkou a nenahraditelnou osobnost jsme Lamačovou vynucenou emigrací přišli. A zdá se, že nejen my. P. S. Pane kolego, co si dáváte na noc? – Já si dávám rolety dolů. (04.10.2008)

Zdravotní pojišťovna je sice záhadně, ale naprosto dokonale fungující mechanismus, kterému však každý nemusí rozumět. Třeba takový Kryštof Rozruch nepochopil, že místo tradičního léčení ischiasu bahenními koupelemi vytasila pojišťovna triumfální tah v podobě nasazení druhého chrupu. Sice není známo, jakým způsobem tato metoda fungule, ale lidé by zkrátka měli zdravotním odborníkům věřit. Rozruch, zcela evidentně neznalý problematiky, se však pouší do absurdního boje s úřední byrokracií ("Já nemám žádná ústa, já mám hubu a tu si budu otvírat a hodně si ji musím otevřít, aby se mi tam ty zuby od vás ještě vešly!"), čímž vytváří klasické situace plné omylů, nedorozumění a konverzačního humoru. (17.12.2009)