Nikdy neodvracej zrak

Nebudu se sáhodlouze vyjadřovat k obsahu filmu, ať si každý udělá obrázek sám. Jen bych ráda zmínila svůj vlastní poznatek. Přes všechny nepěkné dějové peripetie mám pocit, že snímek Nikdy neodvracej zrak je takovou malou oslavou života v celé jeho kráse, pro kterou jsou dokonce i ty tři hodiny čistého času dost těsnou vestou. Kromě jiného se mi velmi zamlouvalo herecké obsazení, jemuž vévodil mně dosud téměř neznámý Tom Schilling. Tradičně skvěle se s rolí popasoval Sebastian Koch, ovšem výborná byla také Saskia Rosendahl a zaujala mě i Paula Beer. Celkové vyznění dramatu v závěru umocnil naprosto strhující hudební doprovod. (85%) (15.05.2021)

Nevědomá obžaloba uměním... Úplně se vyhnout očekávanému konfliktu (tedy střetu mezi hlavním hrdinou a hlavním záporákem) je jistě originální a nehollywoodské, přesto si myslím, že by ono konvenčnější rozhodnutí scénáristů bylo vhodnější. Přesto si myslím, že by bylo působivější, zábavnější a dodalo by snímku na vážnosti a síle. Po velmi slibném začátku (Elisabethin osud), se s každou "skokovou" změnou v životě hlavního hrdiny (dospělost a zamilování / odstěhování od tchána a tchyně) film stává stále zdlouhavějším a nudnějším. Namísto, aby se zabýval zábavnými postavami a zločiny z minulosti hlavního záporáka, nesmyslně dlouho nám ukazuje ploché kladné postavy a jejich milostný vztah. K dovršení všeho považovali tvůrci za důležité zaměřit se na studenty a učitele Akademie moderního umění, namísto řešení hlavního konfliktu. /// Filmu ale nelze upřít onu výbornou první půlhodinku, stejně jako mu nelze upřít výbornou hudbu a pár silných momentů. Rovněž se domnívám, že lidem s hlubším vztahem k výtvarnému umění, než jsem já, se bude snímek líbit více. I tak je to zahozená šance na obrovské strhující rodinné drama, jen kvůli snaze nebýt očekávatelným, ale přesto zůstat tak trochu sentimentálním a patetickým. (19.04.2019)

Filmová výzva číslo dvě v karanténě - průzkum světové kinematografie, Německo. Další opus režiséra von Donnersmarcka, u nějž vás těší, že se díváte, ačkoli se díváte na řadu bolavých momentů, skutků a událostí. Nejlepší scény jsou spojeny s přítomnosti ďábelského Sebastiana Kocha, jenž hraje jako z partesu. Tom Schilling se nenechá zahanbit, na něj nezapomenu díky Oh, boy, takže mě nemůže zklamat ani nikterak nepříjemně překvapit. A obě krásné německé herečky mi učarovaly, proto se na ně zaměřím. Výborná německá záležitost, že trvá nějak moc dlouho jsem vnímal až ve třetí hodině celkové stopáže. (27.12.2021)

Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva. (27.04.2019)

Modernistické umění v zajetí konzervativního filmu, který říká, že výtvarné dílo je navenek (až chladně vykalkulovaným) byznysem/pózou, ale za jeho vznikem se skrývá hluboký osobní příběh umělce. Ten je v případě Donnersmarcka, který se už nejpozději od Životů těch druhých snaží natočit „evropský hollywoodský film“, zpodobněn v rozmáchlé, jednorozměrné mýdlové opeře. Nemusíte mít strach, že by se některá z postav zachovala jinak, než čekáte, nebo že byste něčemu nemuseli úplně porozumět, všechno je podáno maximálně doslovně (nejlépe i s obrazovým podkladem), a navrch dostanete ještě spoustu rádoby hlubokých vzletných frází o pravdě a číslech z loterie.__________Chápu, že správně naladěným divákům, kteří se chtějí výpravným velkofilmem nechat zejména unést, se Werk ohne Autor bude líbit (a taky líbí), ale myslím, že nad stylizací a realizací některých scén (troubení autobusů, poprava žen v plynové komoře!) se nepodiví jen málokdo. Když Sebastiana Kocha jako nacistu, tak radši Černou knihu ! (27.04.2019)