Scénář:
Florian Henckel von DonnersmarckKamera:
Caleb DeschanelHudba:
Max RichterHrají:
Tom Schilling, Paula Beer, Sebastian Koch, Saskia Rosendahl, Oliver Masucci, Cai Cohrs, Ina Weisse, Jevgenij Sidichin, Mark Zak, Lars Eidinger, Rainer Bock (více)Obsahy(1)
Kurt (Tom Schilling) se poprvé s moderním uměním seznámil jako dítě na výstavě „zvrhlého umění“ pořádané nacisty. Po válce pak prokáže svůj talent a studuje výtvarnou akademii ve východoněmeckých Drážďanech. Zde potkává Ellie (Paula Beer) a je přesvědčen, že našel lásku svého života. Její otec, prominentní lékař Carl Seeband (Sebastian Koch), s jejich vztahem však zásadně nesouhlasí a snaží se jej jakýmikoliv prostředky zničit. To, co nikdo z nich zatím netuší, je skutečnost, že jejich životy jsou již dávno propojeny hrozným zločinem, do kterého byl Seeband za války zapleten. Kurtovi a Ellie se nakonec podaří odejít do západoněmeckého Düsseldorfu. Kurt pokračuje ve studiu a hledá ve svobodném světě svůj nový, moderní výtvarný styl. Životní prožitky a traumata se Kurtovi nakonec stávají inspirací, díky níž začíná tvořit osobité obrazy, které odrážejí nejen jeho vlastní osud, ale i pocity celé poválečné generace. (CinemArt)
(více)Videa (11)
Recenze (173)
Utrpení sledovat přes 3 hodiny dlouhý film, kde se probírá část života jednoho malíře. Kdyby stopáž měla 90 minut vůbec bych se nezlobil, nicméně zde se táhne každý dialog třebas i pár minut a následně koukáte, jak a co malíř nahodí na plátno (dalších x minut). Na art se rád kouknu, ale tohle bylo na mě moc a nedoporučuji. ()
Rozjezd je skvělý (originální a silný), bezvadně v něm funguje vylíčení doby i osudů hlavních postav, bohužel někdy po hodině začne působivá historická reflexe vlastní země v dobách nacismu a komunismu postupně ustupovat do pozadí a film se tak stává primárně mírně rozvleklým a celkově "ne-až-tak" zajímavým milostným dramatem, přičemž jeho hlavní hrdina (Kurt v podání T. Schillinga) pro mě byl neustále ve stínu charismatického (a divácky celkově mnohem vděčnějšího) Sebastiana Kocha. Výsledný dojem však určitě zvedá finální (a filmařsky zřejmě nejosobitější) část snímku, která se věnuje zejména Kurtovu hledání/nalezení vlastního malířského stylu. Pár bezvýznamných bodů navíc dávám za dvě ústřední krásky (Paula Beer, Saskia Rosendahl). ;-) 70 % ()
Film je prakticky rozdelený na tretiny a podľa mňa by vôbec nebolo na škodu z neho nasekať minisériu. Drastická prvá na mňa zapôsobila veľmi intenzívne. Druhá je prevažne romantická (určite by som pridala medzi žánre), príbehom menej pútavá a už nemá taký silný emocionálny dopad ako prvá. Posledná ma miestami až nudila a popri čakaní na koniec vzbudila moju pozornosť len v ojedinelých momentoch. Koch si zahral bezkonkurenčne najvýraznejšiu a najzaujímavejšiu postavu, ústredný umelec nevykazoval žiadne znaky zapamätania hodnej, ak vôbec nejakej osobnosti a za najsilnejšiu ženskú postavu osobne považujem tetu hlavného hrdinu, čo je vzhľadom na jej výskyt málo. Spriemerovaním všetkých tretín mi vyšli silné 3*. ()
Německo se vyrovnává s minulostí. Velmi zajímavé dílo, jelikož se "u nás" taky ještě vyrovnáváme. Dá se to dělat jinak, než trestat, hledat viníky našich sraček, stát na místě a krčit se zlomeně v koutě. Dá se prostě normálně začít znovu a po svém, a je jedno co bylo. To je pro nás Čechy, kteří se často vymlouvají proč to či ono nejde, docela revoluční přístup k věci. Náš hrdina není konfrontační typ, má prostě jiný hodnotový žebříček. První půlka dost nuda, po hodině teprve kvalita vyplave na povrch. Pak mi to teprve všecko došlo. 75% ()
Galerie (47)
Zajímavosti (4)
- Celosvětová premiéra proběhla 4. září 2018 na filmovém festivalu v Benátkách. (ČSFD)
- Sochařem v klobouku na Düsseldorfské škole umění, který tvoří jen z plsti a tuků, je Joseph Beuys (12. 5. 1921 – 23. 1. 1986). Jedno z jeho děl vlastní i Národní galerie v Praze (Auto). Milan Knížák jej pro galerii koupil za neuvěřitelných 500 000 €. (dana32)
- Natáčení probíhalo v Berlíně, Düsseldorfu a Drážďanech (Německu). Dále také v Polsku a České republice (v Praze – v Barrandovských ateliérech, Paláci Orco) a na zámku Buštěhrad, ve spolupráci s produkční společností Wilma Film. (ČSFD)
Monumentální selhání nadutého filmaře, ve kterém lze odškrtat prakticky veškeré potřebné položky výstavního midcultu. Zároveň je to ale jeden z důležitých filmových milníků současné postfaktické doby, ve které je pro většinu již obhajitelné navázat se citově na nepravdu, pokud odpovídá jejím potřebám. ____Z čistě filmového hlediska je to slastný katalog tvůrčích chyb na poli životopisného filmu. Má tři hodiny na to, aby vysvětlil svoji pozici, ale nedokáže to bez závěrečného monologu vůči publiku. Neumí filmařsky vysvětlit unikátnost zobrazeného umění, takže si dopomáhá dramatickými smyčci a neustálým komentováním probíhajícího. Ukazuje naprosto zhovadilou práci s rozpočtem, který je zde plýtván na úplně zbytečné a digitálně vyhlazené scény z predválečných Drážďan či se ztroskotaným Messcherschmitem. U protagonistovi manželky si již nepamatuji ani její jméno, ale její prsa bych uplácal poslepu z modelíny s milimetrovou přesností, protože její postava ze dvou třetin komunikuje s divákem výlučně skrze ně. Film vypráví o výtvarném umění a vypráví o něm především slovy. A hlavně jakkoli se snaží být osvětovým, propadá permanentně strašnému kýči prakticky kdykoli se mu naskytne možnost. To o tvůrci už samo o sobě nevypovídá nic lichotivého. Werk tady definitivně vohnul autora. Přes stůl a bez gelu. ______ Nicméně film a jeho veskrze kladné přijetí je vlastně obrazem a varováním současné doby pohodlné alibistické nepravdy. Je obecně známo, že divák má inherentní potřebu vyvyšovat a tolerovat více film, jež se označí, že je dle skutečných událostí. Takové filmy mají svoje postupy, povahu, ideálně budují snahu o akurátní vytvoření prostředí a charakteru zobrazovaných osob a situací, aby nezůstaly realitě dlužné. Co ale se snímky, které využívají stejných prostředků, zaštiťují se skutečností a třeba z ní i z velké části vycházejí, nicméně značné či zásadní části pak pozměňují ve prospěch dramatizace či dokázání vlastní pravdy? Werk ohne Author je totiž z velké části fabulovaná blamáž na prvních třicet let života umělce Gerharda Richtera, jehož v zásadě film exploatuje. Vybírá si ty nejpikantnější momenty jeho života, které pak svévolně propojuje v neuvěřitelných scénáristických zákrutech ve stylu "není to pravda, ale mohla by být". Čímž mimo jiné dává vlastně najevo, že zaměření na čistě uměleckou stránku hrdinova života by dle tvůrců samotný film neutáhlo. Vlastně přiznávají vlastní tvůrčí limity v tom, o čem chtějí vyprávět. Veskrze kladné reakce neodborné i odborné veřejnosti na tento nezvládnutý kvák je pak zjevnou reakcí na sílu "skutečné události", které zde ale nenastala, nicméně film tuto iluzi zdatně buduje. Je každopádně před námi, obávám se, určitý filmový trend (viz třeba podobně prolhané Bohemian Rhapsody) volných adaptací skutečnosti, které budou vyprávět hezké a poučné příběhy třeba i o nehezkých a neinspirativních lidech, nicméně ve filmu je takové neuvidíme a jejich život vlastně také ne. Uvidíme, co chceme vidět v lidech, jak je chceme vidět, tak aby nás to nevytrhlo z naší komfortní zóny a mohli se každé ráno probudit opět do světa, kde všechno probíhá tak, jak si to představujeme. Akorát, že neprobíhá.. Pseudo-realita jako eskapismus. Varování před těmito filmy by mělo být účelem filmové kritiky. Casual publiku nelze vyčítat, že mu propadne. () (méně) (více)