Klid noci

Objektivně film na čtyři hvězdy, subjektivně dávám pět. Moje naprosto regulérní dětská noční můra, která trvala několik měsíců. Můj lehkovážný otec mě na tenhle thriller vzal do pražského kina 64 U hradeb v době, kdy mi bylo snad deset, maximálně jedenáct let, aniž by tušil, co tím způsobí. Byl jsem v sále jediné dítě a někteří diváci s policajtskými náturami se po mně významně ohlíželi. Představení začalo navíc předfilmem o svržení atomové bomby na Hirošimu, s výživnými autentickými záběry popálených a třesoucích se obětí, takže jsem už před filmem s nuceným úsměvem poznamenal, že "to jsem teda zvědavej, jak strašidelnej bude ten film, když tohle byl jenom předfilm". Flegmatický otec se pouze flegmaticky pousmál, aniž by nejspíš mou varovnou poznámku vzal vůbec na vědomí. A pak TO začalo. Neustále jsem do té doby všechny okolo přesvědčoval o mé zálibě v horrorech, s rozkoší strašil mladší sestru i bratránky a sestřenici, stále na našich žadonil, ať mi dají přečíst Drákulu a podobně, takže dobře mi tak. Celý film měl už od počátku mistrně zlověstnou atmosféru, která se ovšem změnila ve skutečný horror tehdy, když se počal zobrazovat sen, který vyprávěl pacient svému lékaři. V té chvíli jsem věděl, že jde do tuhého, protože ve snu je možné cokoliv, a tenhle fakt mi vždycky přišel nesmírně, nadpřirozeně hrůzný. A nemýlil jsem se. Děsivá scéna s holčičkou a medvídkem, která mu nejprve utrhne očičko a pak pronásleduje vypravěče až do strašlivého okamžiku, kdy se zjeví v pokoji s příšerně velikýma očima, mě poté pronásledovala ještě po spoustu následujících nocí. A to ani nemluvím o závěru filmu, a scéně s okem a nožem ve škvíře ve dveřích. Samozřejmě jsem o tom tehdy nikomu neřekl, abych nevypadal jako srab, naopak jsem všem tvrdil, jak to byl "boží" film, ale pravda byla taková, že takhle jsem se u filmu bál už jen jednou v životě, a to coby ca šestiletý prcek u premiérového vysílání Třiceti případů majora Zemana, když jsem při dílu s názvem Studna, při scéně s "otcem" starým Brunou a jeho sekerou, zalézal pomalu ale jistě se svou malou dětskou židličkou za matčino křeslo. Still of the Night je i s odstupem času opravdu mistrovský, stylově čistý osmdesátkový kousek, na který se rád znovu podívám, navíc s vynikajícími hlavními představiteli (sympatický Roy Scheider a éterická a přitažlivá Meryl Streep), a je pevně ukotvený v mé pomyslné Top 10 osmdesátých let. (23.03.2013)

Také jsem si myslela, že vrahem je Brooke, takže rozuzlení pro mě bylo velkým překvapením. Bylo úplně jasné, že psychiatr podlehne jejímu kouzlo, prostě dokonalá fame fatale. Závěrečná scéna v domě na pobřeží je děsivá ještě dnes. Skoro jsem přestala dýchat, když se Brooke schovávala za tajnými dveřmi. První film, kde jsem viděla herečku Meryl Streep kouřit cigarety. Hudba byla taková romantická a mrazivá zároveň. (27.10.2009)

Vždy jsem si myslel, že nikdo už nedokáže zfilmovat lepší horor než Alfred Hitchcock. A zřejmě je to pravda. Ovšem takový thriller s hororovými prvky je něco jiného. Tyto záblesky hororu se Hitchcockovi přinejmenším vyrovnají. Při scéně s malou holčičkou mi bylo pěkně úzko. Ovšem i zbytek je pěkně zpracovaný a nepostrádá dobrou atmosféru, skvělé herce a napětí. (25.12.2009)

Jde v podstatě o almanach filmové psychoanalýzy, pokročilý a zhuštěný výklad Hitchcockových filmů, i když s důležitými symbolickými posuny, ta hlavní změna spočívá v navrácení významu nevinnosti zářivě světlé barvě, a to přímo do středu vyprávění, zpátky hlavní hrdince, která v sobě tentokrát nenese kromě zlověstné rodinné minulosti žádné vlastní zatížení hříchu (krádež, incest, vražda). Streepová vystupuje jako rafinované ztělesnění naivity, která oproti všemu očekávání neskrývá tajemství zločinu, ale jen zdrženlivě a cudně střeží soukromé křivdy. Stigmata zla tentokrát představuje jiné barevné spektrum ... (vzpomeňme na Carrie;-)). Kolekce ostatních, vedlejších symbolů zůstává zásadně neprušena: klíče jako znak otevírání smyslu podvědomí, brýle jako ohrožení existence, hodinky signalizující osudovost okamžiku ... (01.03.2009)

Kolik tam bylo Meryl Streep - 32 nebo 33? Byla velmi půvabná, křehká bytost, Brooke, která vyhledá věhlasného psychiatra Sama Rice, ke kterému chodil její milenec. Milence někdo zavraždil a Brooke po něm zbyly hodinky. Pomalu, ale jistě vzniká vztah mezi doktorem Ricem a krásnou Brooke, přičemž psychiatr si stále není jist, jestli se nezamiloval do vraha. Několik scén nás ujišťuje v tom,že Brooke skutečně vraždila. (22.09.2020)