U Zlaté rukavice

Jako nenapravitelný romantik mám ty kýčovitě vyvoněné, skvostně vybarvičkované, něžné, citlivé a poetické příběhy z lepší společnosti, v nichž se skvostně snoubí dokonalá estetika se sofistikovanými filosofickými poselstvími, prostě rád, notabene dle skutečných událostí. Tudíž mi nesmírně realisticky podané osudy Bedřicha Hoňky, říšského intelektuála, polyhistora, dobrodruha, filantropa, gurmeta, gurmána, bonviána, nádherného chlapa a milovníka krásných žen jednoznačně učarovaly a naplnily mě až závistí nad tou pestrostí jeho života, tolika možnostmi vychutnávání si jeho krás plnými doušky, hloubkou poznání, dosaženou celoživotním vzděláváním se, a všudypřítomnou čistou a upřímnou láskou, jež jej provázela na každém kroku. A také trochou žárlivostí, samozřejmě, hihi. Ruku na emocemi rozbušené srdíčko, chlapci, vždyť komu z nás se v životě poštěstí milovat tolik oduševnělých, rozkošných, ztepilých mladých a pružných krasavic s oslnivě zářivými úsměvy?! (04.10.2019)

Snad nejošklivější člověk na světě ("já bych chtěl mít tvé foto ve zlatém rámečku, já bych chtěl mít tvé foto na nočním stolečku"), omámen ošklivým alkoholickým raušem, loví v nejošklivějším hamburském baru ty beztak vůbec nejošklivější Němky (bezzubé, vypité, bezprizorní osůbky, které by se z fleku mohly ucházet o úlohu Polednice), odvádí si je do svého tuze ošklivého příbytku ("vy tomu říkáte dům?"), kde je ošklivě zprzní, a nakonec ošklivým způsobem zavraždí. Zní to ošklivě? Nenechte se mýlit, "U zlaté rukavice" nabízí podívanou... ještě ošklivější než ošklivou! Nabízí se otázka, proč něčemu podobnému věnovat pozornost? Má odpověď (a důvod, proč nešetřím s hvězdičkami) zní, kvůli demýtizaci obrazu sériových vrahů. Zapomeňte na dr. Lectera a jemu podobné, nepřikrášlenou pravdu o vraždě (ale i démonu alkoholu; dovolím se tvrdit, že Fatih Akin je v mnohém pokračovatel Émile Zoly) naleznete zde (a když už jsme při tom, tak také zde a zde). 85% (27.05.2020)

Uff, ten film (a lokál U zlaté rukavice) je jako kdybyste se na dvě hodiny nakvartýrovali k té nejspodnější spodině, co chodí po světě. Jen alkoholické výpary, pach nemytých těl a hnijících mrtvol. Za realističnost a dokonalé obsazení jsem dala plný počet hvězd. Jinak ale byly chvilky, kdy jsem měla sto chutí film vypnout a pustit si nějakou sladkou americkou love story na spravení chuti. Asi chtělo hodně odvahy dát se do zfilmování příběhu, který se v 70. letech minulého století skutečně stal. Fotky herců a hereček nakonec, u titulků, byly nutností, jinak bych neuvěřila tomu obludáriu. (27.05.2020)

Kdyby mohl být film jako koncept viditelně špinavý a páchnoucí, pravděpodobně by měl tuto podobu. U Zlaté rukavice svým způsobem trochu připomíná Lars von Trierův poslední film Jack staví dům, akorát je to autentičtější, méně sentimentální a více při zemi. I tak se ale jedná o velice naturalistické vyobrazení poněkud excesivního násilí, nechutných sexuálních hrátek a zabřednutí do mysli individua, oproti kterému i takový Glum vypadá jako sexy alfa samec. Film se snaží svým hlavním "hrdinou" diváka co nejvíce odpudit, což se mu vskutku daří na jedničku. Zároveň se ale snaží diváka seznámit s jeho motivy, minulostí a strastmi, díky čemuž ho divák sice nebude litovat, ale aspoň ho bude do určité míry chápat. Je to dobrá ukázka toho, kam až může lidská bytost klesnout, propadne-li alkoholismu a pocitu méněcennosti. Až na úplné dno. Je trochu škoda, že film je to v určité míře poněkud suchý a bez většího emocionálnějšího náboje, na druhou stranu je ale hlavní postavou cáklý sériový vrah, tudíž kdo ví, zda by to ve výsledku nebylo spíše kontraproduktivní. Jo, a děkuji filmu, že díky němu nějakou dobu nebudu moct jíst párky. Slabší 4* (19.08.2020)

Hamburk, 70. léta. Hodně silné kafe. Bourák Fritz se znetvořeným obličejem a umaštěnými vlasy se divákům usadí v hlavách na hodně dlouho. Doma má kromě dostatečných zásob chlastu tlející kusy ženských těl (starších prostitutek), smrad, který se postupně rozlévá domem, svádí na řecké sousedy a snaží se ho přebít vonnými stromečky. Své (minimálně) čtyři oběti si (kolikrát náhodou) vybral v ušpiněném pajzlu, do kterého chodí stejně zoufalé existence. Nejde jen o rozklad těl v jeho bytě, v rozkladu je celá společnost. Turecko-německý klenot Fatih Akin se obouvá do sociálních poměrů 70. let a předkládá obraz pokřivené společnosti. Někdo to vnímá jako grotesku, další jako sociální psychologické drama, mnozí jako totální zhovadilost, jiní jako přestylizované nic, já si beru od každého kousek, navíc já tam ten přesah viděl. Akin je furt na hraně, někdy i za ní, přesto dávám palec nahoru. O zlomeném antihrdinovi se toho moc nedozvíme, práce maskérů na něm byla důkladná (mimochodem ho hraje teprve třiadvacetiletý docela fešák). Ano, ledabylé svlékání mrtvých obézních prostitutek nemá být sranda, já se ale celkově bavil. Pardon. (08.04.2020)