Ohnice

Tak jsem si právě "sedl na zadek", z čeho, ptáte se. Inu, ze zjištění, že Madisonské mosty, pro mě osobně poslední čtvrtstoletí nepřekonatelný film o nenaplněné lásce, mají československý ekvivalent. Ekvivalent starý více než padesát let, co do délky sotva poloviční, přesto naprosto famózní, stále aktuální, s nulovou šancí na zestárnutí. Úchvatná hořkosladká a zároveň bolestná podivaná pro všechny ty, kteří mají toto odžito a už třeba jen přežívají. Radovan Lukavský neskutečný. Chemie mezi ústřední dvojicí bere dech, stejně jako scénář. Herci ve vedlejších rolích je kapitola sama pro sebe. Na tak malém prostoru, ve velmi decentní stopáži, vytvořit toto mistrovské dilo, plné emocí a nespochybnitelných životních pravd, je zázrak. Tleskám , tak jsem byl stržen, viděl jsem totiž kus vlastního života. Plných pět. (22.09.2021)

Vidět se jednou za rok? Vztahy na dálku mají možná nějaké plus ale mínusů....??, vím z vlastní zkušenosti. Však co je ideální? Denně se vídat třeba v bytě v paneláku na pár metrech a hádat se? To musí být ponorka do žluta :-) Nebo nějaký kompromis?.... I tento film bych měl skouknout ještě aspoň jednou tento rok, abych ho více vstřebal, vycítil, pochopil... a možná upravil hodnocení. (12.12.2018)

Když vám na něčem hrozně záleží, skoro nikdy se to nepovede... Pavlíčkův takřka filozofický traktát o setkání, které mělo zůstat míjením náleží do té nepříliš početné skupiny filmových a televizních děl, jež nemohou nikdy zestárnout, ztratit svůj smysl, stát se nesrozumitelnou a zbytečnou veteší. Vedle toho je to ovšem dílo, které klade na diváka vysoké nároky, a to jak po stránce narativní, tak zejména vizuální, protože příběh dvou "zakázaných" milenců je vyprávěn prostřednictvím neotřelých, polysémantických obrazů. Volba Radovana Lukavského a Jany Hlaváčové do hlavních rolí bezezbytku naplňuje představu o tom, jak by asi měli vypadat ti, jimž osud daroval jen několik letmých okamžiků, v nichž se odehrává celý jejich druhý život, jejich pocit štěstí. Stranou by neměla zůstávat ani Peškem výborně zahraná figurka odepsaného provinciálního herce, člověka obtěžovaného a obtěžujícího, hledajícího útočiště a porozumění u těch, kterým život tak docela ještě neproklouzl mezi prsty. Film, který rozhodně nabízí víc než jedno náhodné shlédnutí. (06.01.2019)

Smutný příběh. A a touto situací mám taky zkušenost a není to nic příjemného když se dva lidé rádi mají, ale musí být od sebe z nějákého důvodu na dlouhou dobu odtržení. Jinak tu čtvrtou hvězdičku dávám za Peška jehož vtíravost vůči Lukavskému byla opravdu sladká a jeho obličej na filmovém plátně byl samozdřejmě zase koukatelný. Ale vidět celou hodinu obličej Radovana Lukavského, tak to mě zrovna dvakrát neoslovilo. A Jana Hlaváčová se mě nikdy vůbec nelíbila. Svým obličejem mi vždycky přišla jak -------. Nechci být rasistka. (18.11.2018)

S Peškem je tady podobný problém jako s Lukavským: hraje svou figuru velmi dobře, ale typově se moc nehodí. Což je sdělení, které mi narušuje celý komentář, ať ho umístím kamkoli, tak se ho radši zbavuju hned. Mnoho, příliš mnoho metrů proběhne, než začnu ten příběh i jeho glosování oběma aktéry brát vážně. Lukavský v roli nadrženého milovníka tomu věru nepomáhá, glosátorství mu rozhodně sluší lépe. Zato Hlaváčová je v Ohnici věčná a jako mimočasová etuda je jejich duet skvělý, skvoucí. Tudíž ani nevadí, že při zasazení do kteréhokoli dobového kontextu se hroutí. (Láska, s níž se míjím o dům.) Rozšíření o sešlost životem různě postižených hereckých kolegů není nijak šikovně napojeno, o to věrohodněji vyznívá a je výtečnou vložkou, do tohoto filmu jakoby ukrytou. Naopak prostřednictvím dialogů se skutečným(!) Karlem Hálou bizarně zbytňuje mudroslovně-glosátorská složka celého díla. Aspoň závěrečné verše si pan Bělka mohl odpusit, řečeno už bylo opravdu hodně a vlak ujíždějící skutečnou krajinou by tady úplně stačil. Kamera je po celou dobu báječná, zážitek. Fišerova hudba mě neustále udržuje v napětí, kdy se ozve božský hlas siňoriny Salzy Verde. (11.07.2023)